Za oponou snů /POZASTAVENO/

25. Trýzní prodchnutá kakofonie

Sfarling neodpoví a vlastně jsem mu za to vděčná. Co by mi asi tak řekl? Odvolal by těch pár zdánlivě krásných vět? Vysmál by se mi? Pokusil by se vyvrátit prachsprostá fakta?
Jenže on k mému štěstí pozná situaci, kdy je lepší zůstat zticha a třebas mi i ponechat onen ždibec ač jen zdánlivého soukromí. Zda jde o slušnost, projev laskavosti či mu zkrátka došla slova, ať už z jakéhokoli důvodu, nedokážu posoudit. Ale rozhodně po rozuzlení hádanky neprahnu. Někdy je lepší a často i méně bolestivé nechat člověka v nevědomosti, a tak se spokojím s vědomím, že to je i o tento případ.
Nechám se jen unášet na jeho hřbetě, bez sedla, uzdy, či jakýchkoliv jiných jezdeckých pomůcek, kterých u anerů není zapotřebí. Jeho mírně houpavá chůze, navzdory nepřiměřené rychlosti, mě ukolébá k jakési ospalosti, až chvílemi nepotlačím zívání. Nedokážu odhadnout čas, snahu na jeho rozluštění jsem vzdala již dávno, a tak ho zcela vypustím. Pokračujeme v cestě, jíž jsme začali včera v raném odpoledni, a vypadá to, že se ještě chvilku projdeme.
Po neurčité době se lesy náhle projasní, mezi skulinami v korunách větví, jež se klenou nad našimi hlavami, se proderou kouzelné sluneční paprsky. Připomene mi to okamžik, kdy slunci stínící mrak odpluje stranou, aby svět pohroužený do temného stínu osvobodila příjemná zář a prozářila snad celou planetu Zemi. Tato chvíle, která se dá připodobnit vstupu do naprosto jiné dimenze, se nezdá být o mnoho odlišná. Připadá mi, že i všudypřítomné podzimní barvy nabraly plných, houževnatějších odstínů, o jejichž existenci jsem ještě donedávna neměla ani tušení. K mým uším dolehne dosud potlačovaný veselý ptačí hvizdot, jásavé čiřikání se melancholicky nese do všech stran. Dokonce i vzduch se snad mírně oteplí, a to nejen o něco málo vyšší teplotou, ale i jakousi teplou, vábivou atmosférou.
A spolu s touto změnou jako by se i něco v mém nitru pohnulo. Tohle místo jsem v životě nenavštívila, a přesto cosi nepojmenovatelného uvnitř mě provolává slávu mému návratu. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem tu už někdy byla - a že to tu důvěrně znám.
Jenže to je blbost, opakuji si stále dokola ve snaze zmírnit onen splašený tlukot srdce. Možná, že se má vysněná krajina inspirovala nějakou mou dávnou vzpomínkou, onuž si nyní nedokážu vybavit, a mé podvědomí ji zformovalo do jakési surreální skutečnosti. Jenže má jistota stoupá, že kdybych do podobného prostředí za svůj život byť jedinkrát vstoupila, zapamatovala bych si každý jeho detail a onen zážitek by byl natolik silný, že by se mi tak snadno z paměti nevymazal.
Nic z toho si nedokážu vysvětlit. Připadá mi, jako by se snad přelo mé srdce se samotným rozumem.
Zhluboka nasaju do plic čerstvý vzduch, nyní snad i obdařený o intenzivnější vůně. Jako bych celý život nosila před světem průsvotnou roušku, aniž bych věděla, o kolik krásnější vše může být bez ní.
Všimnu si, že se Asha, jedoucí na Jasmine přede mnou, napřímí a svaly v jejích ramenou se uvolní, povolí, jako by je celou dobu držela v křeči.
Natočí se na mě a očima vyhledá můj pohled. „Cítíš ten rozdíl?" vydechne blaženě, „Právě jsme překonali hranice. Sice ještě nejsme úplně doma, ale naše území by se tak dalo počítat." Mírně zavrtí hlavou, její rty zdobí přirozený, podvědomý úsměv a nosní dírky se jí rozšiřují, když do nich plnými doušky nasává pachy jehličí, listů a mechu. „Bože, tohle mi tolik chybělo," zašeptá, když se vrátí do původní pozice a zakloní se, aby viděla na koruny stromů nad námi, mezi nimiž se proplétá sluneční svit.
„Domov je zkrátka domov," podotkne Jason spokojeně, „A teď i tvůj domov, Elisabeth." Ještě mě neoslovil jménem, a kromě toho jsem se mu ani nepředstavila, ale způsob, jakým jej vyslovil, je k nezaplacení. V jeho podání zní mírumilovně, skoro půvabně, tak, jak jsem ho nikdy neslyšela.
Naše zraky se na malý moment střetnou, ale stejně rychle, jako se setkaly, jsme nuceni je zase odvrátit.
Příjemný zpěv ptactva pročísne strašlivý zvuk. Onen srdceryvný skřek skýtá agónii nářků a bolesti, až mi naskočí husí kůže. Volání o pomoc. Vím to, i když kolísavému nelidskému kvílení nerozumím.
Neznám tvora, který by cokoli podobného mohl vydávat, a člověk to rozhodně není. Přesto toto zvíře dokázalo v jediném zanaříkání vtělit všem těm nitrodrásajícím emocím život lépe, než by to dokázala tolik citově založená lidská bytost.
Jako mávnutím proutku se i z štěbetání ptáků stane salva žalu, trýzně a jako by s každým dalším ptačím kníknutím do mého srdce zajížděla čepel toho nejostřejšího nože hloubš a hloubš.
„Co..." vysoukám ze staženého hrdla, „Co to je?"
Nikdo mi neodpoví. Až nakonec Asha jen potichu, překvapeně praví: „Ty to taky slyšíš, že?" Ústa svírá starostmi, její čelo zbrázdí vrásky nespokojenosti. Náhle vzedmutý chladný vítr jí bere slova od úst, aby jich mohl nechat zaniknout v úpěnlivé žalostné kakofonii.
Nezní to jako otázka. Spíše zachmuřeně konstatuje fakta, i když netuším, co si o nich myslet.
Copak lze tento hluk neslyšet?
Vichr, prosycený neštěstím, se opře i do mé tváře, nahrne mi do obličeje prameny vlasů. Vše zahlcuje zoufalství, dojem bezmoci, svízele.
Rozhlédnu se po ostatních, musím mhouřit oči proti průvanu a prsty si neustále z tváře shazovat vlasy, snažíc se je usměrnit za uchem. Zdá se, že duje čím dál s větší vervou, nese s sebou listí, které letí proti nám.
Narozdíl od zádumčivé Ashy se oba kluci zatváří zmateně. I aneři znatelně znejistěli, zejména Jason má potíž svého neklidného hřebce usměrnit. Konejšivě ho poplácává, zatímco se jeho ústa pohybují, ale k mým uším přes hluk nedolehne nic. Jeho aner zvedá přední nohy, aby se mohl vzepřít, avšak nakonec si to rozmyslí a v půli pohybu se zarazí a postaví se zpátky na všechny čtyři. Přesto ho Jason musí pevně obejmout kolem krku, aby z jeho zad nesletěl. Valach nakonec jen ohrne pysky, vycení zuby a spokojí se s pouhým zaržáním, které se mísí s okolním halasem hrůzy.
Sfarling by se v porovnání s ním dal nazvat relativně klidným; jen neklidně přešlapuje, či spíše podupává, na místě.
„Co to ksakru je?" zakleje Aaron s dobře znatelnou protivností.
Dostane se mu jen velmi stručné a věcné Ashyny odezvy.
„Drak."