Za oponou snů /POZASTAVENO/

5. Nezvaný host

Počítač však nereagoval. Několikrát jsem čudlík zmáčkla, zkoušela jsem na něj klikat v různých intervalech a po tom i po několika hodinách, avšak beznadějně. Zkontrolovala jsem kabely a, zda-li nevypadl proud, ale svítící žárovky tuto možnost hned vyvrátily.
A počítač stále nejeví jediné známky toho, že kdy fungoval. Někdo z něj vysál život, podobně jako z mé zesnulé rodiny. Stejně záhy, jako jsem přišla o své blízké.
Pokusím se zahnat černé myšlenky, které se mi vtírají do hlavy, avšak už jenom kratičké pomyšlení na mé milované blízké strávilo můj zbylý optimismus.
Jako mladší jsem milovala hádanky a záhady, co čekaly na mé rozluštění. Nerada jsem zanechala něčeho pro mě nesrozumitelného. Vždy jsem se snažila všemu přijít na kloub, neboť mi neskonale lezlo na nervy, jakmile jsem cokoli nechápala. Jenže pak přišel onen velký zvrat a celý můj svět se obrátil vzhůru nohama. Najednou jsem nerozuměla celému svému životu, a tak tomu je dodnes. Bezmocně nerozumím.
Za svůj život jsem utrpěla příliš mnoho ztrát a stejně se mi kdosi nadále mstí, a to způsobem přesahujícím mé logické schopnosti, snad aby způsobil mé zhroucení. Tolik pevně utahované švy na hlubokých puklinách mého srdce, jež byly jediným, co ho drželo po hromadě, jsem stáhla ještě více ze strachu, že by se přetrhly. Nezmůžu se na nic více než zoufalé zasténání, které z mých úst vyslalo samo přidušené srdce pod přívalem křečí. Z některých ranek se zase na povrch vydere troška krve, ale to rychle pomocí jehly a niti spravím stejně jako nově přibylý šrám, jenž patří Ronymu.
A navždy mu bude patřit - i po tom, co jej zalátuju nespočtem stehů, i po tom, co se krev srazí ve strup a zacelí. Navždy na tomto místě zbyde jizvička jako památka na něj. Do konce života mi ho bude připomínat a Rony tak zůstane navždy v mojí paměti. Stejně jako jeho předchůdci i následovníci.
V tu chvíli se celým domem rozhlehne nepříjemně hlasité drnčení domovního zvonku, oznamující nově příchozího. Vrhne mě zpátky do reality, až sebou trhnu, když mé uši zaplaví dráždivý zvuk. Že by další falešný poplach?
Přesto se okamžitě vydávám již po druhé vstříc neexistující návštěvě.
Tentokrát se na mne usměje štěstí.
Hned ode dveří si všimnu drobného zrzavého zvířátka, sedícího u paty schodiště před domem. Liška v celé své kráse - dlouhý rusý kožich jí halí jako plášť, tmavé měkkoučké tlapky pravděpodobně umazané od bahna, mírně nakloněná hlavička s ušima v pozoru, oči coby dva korálky, bílá náprsenka a rudá oháňka zakončena bílou špičkou jako by si ji namočila v mléce. Krásná. Je roztomilá, ale zároveň má i jakýsi půvab, a to i přes bahnem zamazané tlapky. Její dlouhé nohy, štíhlé a jistě pružné tělo a obrovský ocas, který si obtočila kolem pacek, působí svým způsobem elegantně. Ač hlavou mi nedosahuje díky mému vyvýšení ani ke kotníkům, svým hrdým postojem, narovnaná s vypnutou hrudí, vypadá, že to je ona, kdo na mě shlíží zvýše. Její oči mě pozorují, mírně povýšeně, a při tom s něhou. Skoro jako by se dívala na malé dítě; nezkušené a neznalé, neposkvrněné životem.
Mimoděk se pousměju - ať už je zač odkudkoli, líbí se mi.
Náhle na mé rameno padne jakýsi tlak, který se postupně přetváří v bolest. Jako kdyby mě čaply kleště, ale ten pocit je svým způsobem známý.
Strnu, když mi dojde realita. Zaječím, ale plíce mám jako ve svěráku, a z mého hrdla se vydere jenom skoro dětské, sotva slyšitelné vyjeknutí. Prudce se obrátím a spatřím černovlasého chlapce. Vpíjí se do mě svýma sytě modrýma ledovýma očima, z nichž mi až naskakuje husí kůže. Mohl by být asi tak v mém věku, těžko určit díky jeho tvrdým rysům ve tváři, musí být ostré jako břitva, ne-li více. Všimnu si, že na paži, kterou na můj vkus příliš pevně svírá mé rameno, se rýsují napnuté svaly. Kdyby chtěl, klidně by jej rozdrtil.
Kousek ucouvnu, víc mi jeho bolestivý stisk nepovolí. Vnímám, jak se mi do žil vlévá nová krev, jak tepe pod jeho svírajícími prsty. Jistě mi na tom místě zůstane modřina.
„K-kdo jsi?“ zachraptím s jistou obezřetností, nedokážu mluvit normálně, aniž by můj hlas kolísal v různých frekvencích.
Zloděj rozhodně ne, ten by na sebe v žádném případě neupoutával pozornost. Přepadení? Chce mi ublížit? Zabít mě? Budu jedna z těch dětí, co se jen tak ztratí a o pár měsíců či dokonce let později po dlouhém pátrání najdou jejich mrtvé tělo ve strašném stavu? Omyl - mě nikdo hledat nebude. Pokud někdo objeví mou mrtvolu, bude to náhodou a za nějaké to desetiletí. Zdvihne se ve mně vlna žluči. Musím spěšně polykat, abych zabránila žaludečním šťávám vzejít na povrch a nevyzvrátila je přímo na chlapcovy - nebo snad mužovy? - boty.
Snažím se racionálně přemýšlet, ale v hlavě mi zní tisíce rolniček. Všechny křičí, ať uteču. Rezonují mou lebkou, prostupují do každičkého článku mého těla. Těžko přes ně slyším vlastní úvahy.
Skrze změť nerozlišitelných emocí se jedna prodere na povrch. Strach.
Kdybych se mu teď vysmýkla a uprchla, jistě by mě hned dohonil. Nedokázala bych získat ani pořádný náskok. Proti němu nemám šanci.
Jsem v pasti.
Můj pohled se střetne s tím jeho; bezcitným a ledovým.
On mě zabije.

Po delší době nová kapitola a v blízké budoucnosti snad vydám další. ;) Upřímně když jsem tuto část psala, byla příliš dlouhá, a tak jsem ji nakonec rozdělila na dvě (na tu další se můžete těšit příště).
Nicméně doufám, že se Vám líbila. Budu vděčná za hvězdičky a komenty ;)