Za oponou snů /POZASTAVENO/

6. Strach z vlastní záhuby

Očima těkám kolem sebe ve víře, že se někde blízkosti nachází něco, co by posloužilo jako zbraň. Nemůžu přeci umřít, ne dnes. Ne teď.
Zatnu ruce v pěsti, ale nutím se k sebeovládání. Ze všeho nejraději bych ho sama napadla, i když vím, že si takovou chybu nemůžu dovolit. Je silnější než já, opakuji si stále dokola, zatímco hledám jakýkoli předmět, který by mě učinil mocnější, než je on.
Pozůstalá pískací hračka po Ronym se válí na zemi. Po mé pravici se nachází řádka věšáků s velkými kožešinovými kabáty a teplými vestami po otci a bavlněnými hřejivými svetry po matce, které se v zimě staly nedílnou součástí mého oblečení. Nyní jich však není zapotřebí - je podzim. A k obraně mi asi příliš nepomůžou.
Vedle nich se skvěje robustní komoda plná bot, drtivá většina z nich také patřila mé rodině, ale já neměla srdce je vyhodit. Vlastně jsem se celých pět let snažila dům udržet pokud možno v takovém stavu, v jakém byl, než odešli. Jenže dvanáctiletá ustrašená holka asi těžko dokáže vše zachovat v pořádku a zabránit domu nevyhnutelnému chátrání, když má navíc plné ruce práce toho, aby nemusela do dětského domova. Vždy bylo kruté vědět, že jediná osoba, na níž závisí můj život, jsem já sama, přesto bylo třeba si navyknout, pokud jsem o něj nechtěla přijít. Musela jsem příliš brzy dospět, ale ten způsob byl příliš násilný a rychlý, než abych se dokázala přizpůsobit všemu, aniž by po sobě zanechal jakékoli následky. Nakonec jsem to vzdala a, co nebylo v mých silách, zůstalo beze snahy. Zkrátka jsem nechala dům zčásti zchátrat a neřešila to.
Nyní však lituji, že jsem nemohla být při nejmenšími tak chytrá, abych si alespoň do květináče s dračincem schovala nějakou pistoli či uvěřitelnou amplitudu, podobně jako to bývá v některých akčních filmech.
Můj pozorný senzor zaměří koště asi metr za vetřelcem. Kdyby se mi podařilo vymanit a nějakým způsobem kluka zasáhnout nečekaným výpadem, čímž ho na chvíli zneškodnit, mohlo by se nasnadě stát dosažitelným cílem. To by mi pak vystačilo do té doby, než bych si našla něco lepšího.
„Elisabetho Robertsonová, posloucháš mě?“ řekne kluk na hranici mezi běžným tónem a řvaním, při čemž se jeho nehty zaryjí skrze svetr ještě hlouběji do mé kůže. Jeho hlas zní břitce a stroze, probarveně ledovostí, ale rozhodně ne tak hrubě, jak bych k jeho vzezření nesprávně přisuzovala. Škubnu sebou, těžko říci jestli bolestí či úlekem.
Nejspíš jsem byla natolik zabraná do hledání zbraně, že jsem si neuvědomila, že mluvil. Nechtělo se mi však věřit, že bych tento ostrý hlas dokázala přeslechnout.
Proč ale to jméno? Chvilku mi trvá, než pochopím, že právě vyslovil moje jméno. Už pár let mě takhle nikdo neoslovil, zdá se skoro jako cizí. Vždyť je cizí. Elisabeth jsem bývala před tím osudným dnem, tehdy, kdy jsem se cítila malou rozjařenou holčičkou, kdy jsem se radovala ze života. Nevím, kam se jako mávnutím kouzelné hůlky vypařila ona malá princezna, ale rozhodně už tu se mnou není. Nyní jsem nikdo, dívka beze jména. Nebo to jsem si aspoň myslela. A teď se zčista jasna objeví potenciální vrah, který ho moc dobře zná.
Jak je to možné? Chvatně se snažím si vzpomenout, kdy naposledy jsem se dostala do kontaktu s jinými lidmi. Každý den jsem chodívala do lesa, ale tam jsem sotva někoho potkala. Dnes ráno jsem navštívila fotografický ateliér s prosbou o vytisknutí Ronyho fotky. Před dvěma dny jsem nakoupila zásoby potravin, které by mi za normálních okolností vystačily ještě na dobrých pět dní. (Bodne mě u srdce při představě, jak skončí plesnivé a nedojedené.) Minulý týden jsem si koupila noviny v nedaleké trafice. Nikde jsem však nezmínila své jméno, tomu jsem se věčně snažila vyhýbat.
„Teď půjdeš se mnou. S sebou si vezmi pár pro tebe nejdůležitějších věcí, o jídlo a oblečení se starat nemusíš,“ poví mi striktně. Nepřipadá mi to jako rozkaz, spíš mi oznámil, co udělám. Nebo ještě lépe: co budu muset udělat.
Zamžikám, je to skoro jako by mi přímo prozradil, že už mi moc času nezbývá. Po smrti mi přeci bude nějaké oblečení a jídlo k ničemu, tak proč ho s sebou táhnout? To dává smysl, ač hořký. Ale k jakým účelům poslouží pro mě nejdůležitější předměty?
Obezřetně si ho změřím od hlavy až k patě, jako by mi jeho černé džíny a bílé tričko s potiskem motivů Londýna mohly napovědět, co se mnou plánuje udělat.
Jenže já se mu nemůžu jen tak vzdát. Musí existovat nějaká úniková cesta, prostě musí. A já ji najdu. Zatnu čelist, až mé zuby o sebe cvaknou. Já ji najdu.
Jenže on nejspíš vycítil mé otálení.
„Myslím to vážně. Neublížím ti.“ Těch pět slov vyřkne nepříliš přesvědčivě.
Polknu.
Popadne mě hrůza, mou mysl zachvátí panika, až se pod návalem strachu zachvěju. Co mě teď čeká?
Pokusím se opět zařvat, svoji možná poslední alternativu. Kdyby mě někdo zaslechl, mohl by mi pomoct. Nyní se mi už podaří pronikavý, paranoidně hysterický výkřik, na nějž jsem pro tuto chvíli hrdá.
Chlapec je však jiného názoru. Lhostejně na mě upře oči utkané snad ze samotného ledovce. „Vážně?“ prohlásí klidně s pozvednutým obočím, které nad jeho očima vytvořilo pravidelné klenby, „Vážně si myslíš, že tě tady někdo zachrání?“ Řekne to tak výsměšně, až mi tím vyrazí dech. Pustí mě a rukou v ledabylém gestu pohodí směrem k ulici. „Myslím, že už tu žiješ dost dlouho na to, abys o tomhle něco věděla.“
Jako by mi dal ránu do břicha. Žaludek se mi poplašně sevře, až nepříjemně zabolí. Jak může vědět, jak dlouho tu žiju?
Ze zad shodí svůj batoh a vytáhne z něj zmuchlaný černý vak, jejž mi následně podá. „Můžeš si toho vzít tolik, kolik se tam vejde. Je mi jedno, co to bude, klidně si v něm přines vrhací nůž.“ Při těch slovech se ve mně vzedme vlna zájmu i překvapení, ale zároveň i odpor. Jako by mě tím měl přesvědčit, že pokud mám alespoň trošku rozumu, je vrhací nůž to poslední, co bych měla do vaku dát. „Za deset minut tě čekám tady.“ Ostražitě se na vak podívám, zda-li na něm není nějaká bomba či tak něco. Vážně mi dává pro tuto chvíli svobodu? Třeba skutečně nepřišel se zlými úmysly... Třeba je to jen nějaký starý známý, na něhož jsem zapomněla a teď mi chce pomoci. Třeba ho v nejmenším nenapadlo, že ho nepoznávám...
Jenže potom se zahledím do jeho mrazivých očí a vím, že musím uniknout.
Tento člověk nikdy nemohl být mým přítelem.
Popadnu plátěný vak a vytrysknu směrem nahoru do svého pokoje, zatímco v hlavě spřádám plán. Za běhu se ještě naposledy spěšně ohlédnu - stále tam stojí. Za to liška zmizela.