Za oponou snů /POZASTAVENO/

30. S větrem o závod

Jason bez váhání sleze z hřebce, aby mně i Ashe pomohl se vyškrábat na naše anery. Netrvá dlouho a celá naše devítičlenná skupinka je připravena vyrazit.
„Vzhledem k tomu, že už jsme překročili hranici, bysme mohli přidat. Ať se domů dostanem ještě dnes," navrhne Jason věcně. Všimnu si, že on i jeho aner občasně těkají k vrtícímu se vaku, jejž si Aaron za popruh zavěsil za předloktí, jako se měl každou chvílí proměnit v nějakou ohavnou nestvůru. „Asho? Myslíš že to zvládneš?"
„Já ano," odpoví rychle černovláska, „Spíš, jestli nebude mít problém Elisabeth."
„S čím?" zamračím se. Opět se dostaví dobře známý pocit méněcennosti, který před sotva pár minutami naprosto vyprchal. Teď se však vetřel do mého nitra znovu společně s bolestivou pravdivostí.
Aaron dlouze, afektovaně opruzele, vydechne. „Aneři jsou dobrými dopravními prostředky, které-"
Asha svému bratrovi skočí do řeči dříve, než stačí byť dokončit větu. „Dopravní prostředky," zopakuje posměšně. „Zapomínáš na to, že to jsou taky živé bytosti. Stejně tak, jako ti poslouží na dlouhé cestě, ti mohou být dobrými přáteli. Označení 'dopravní prostředek'," prsty naznačí uvozovky, „je jednak velmi nezdvořilé k tak inteligentním tvorům, kteří by tě svým iQ předčili naprosto jednoznačně, a jednak velmi zkreslující. Příště by tě za tohle už svést nemuseli."
Těmito obhajobami dokonale zamete po svém melancholickém rozpoložení, jako by byly sourozenecké vendety důležitější než to, co se stalo ústředním bodem jejího smutku, ať už šlo o cokoliv.
„Pane bože," obrátí Aaron zorničky v sloup.
„Aneři jsou velmi rychlí tvorové," ujme se slova Jason, dřív, než se hádka vyvine v něco většího. „Jejich rychlost občas využíváme k dopravě, když nechceme rozostřit magickou rovnováhu teleportacemi, ale jde nám o čas nebo o větší vzdálenost. A chceme jí využít i teď."
„Kdyby bylo na Aaronovi, naprosto v klidu by se teleportoval z území koček," neodpustí si Asha.
„To bych teda neudělal," praví rozmrzele Aaron.
„Takže mi chceš tvrdit, že jsem si ty tvé řečičky vymyslela?"
„Jo."
„Buďte už sakra zticha!" zpraží hašteřící se sourozence Jason. Navzdory zlosti, která z toho tónu čiší, udržuje důstojný, rozvážný hlas. „Už by to pro dnešek stačilo. Jste těmi hádkami posedlí nebo co?" Sourozenci utichnou, jako by je právě šlehl bičem. Nic nenamítají, kromě vražedných pohledů, jež si mezi sebou neskromně vyměňují, se zdají být klidní.
Jako první se vzpamatuje Asha. „Tak ať už jsme tam, trocha ušetřeného času nemůže být na škodu."
Pevně se mě chyť, poradí mi Sfarling.
A jak moc rychle poběžíš?
Rychle. Sfarling pobaveně z mého váhání švihne oháňkou, až zaslechnu lehký svist.
Asha se opět postaví do čela a ujme se vedení. Jemně kobylku pobídne patami a slovy „tak poběž, Jasmine", načež se Jasmine dá do zdánlivého poklusu. Zvysoka při něm zvedá nohy, skoro jako při drezuře. Plavně se vyhýbá stromům, zatímco křoviny překonává dlouhými skoky, a stále zrychluje. Během chvilky mi zcela zmizí z dohledu.
Sfarling ani nečeká, než jej poslechnu, a vyrazí za Jasmine.
Nečekaný vítr, vzedmutý onou náhlou rychlostí, mě udeří do tváře. Musím holeně pevně zatnout do koňských boků, abych z jeho zad nesletěla. Sfarling nabírá neuvěřitelné tempo, snad celý svět se okolo mě míhá. Vše splývá do jediné rezavohnědé šmouhy.
Zoufale tápu rukama po čemkoliv, čeho by se mé prsty mohly chytit. Vím, že se nohama příliš dlouho neudržím, nedokážu vzdorovat náporům průvanu - ne takhle; a mé nitro souží nemilosrdný strach. Do cesty mi přijde Sfarlingova vztyčená hříva, jenže jakmile ji uzmu do prstů jako tonoucí stébel trávy, žíně mi vyklouznou, když Sfarling znepokojeně zatřese hlavou, aby mi dal najevo nesmyslnost mého nápadu. Povážlivě se zakymácím, na malý moment se ztratím v oné náhlé nestabilitě, paralyzována hrůzou z představy pádu kamsi do závějí oněn rozmáznutých fleků. Mé srdce vynechá několik úderů, očekávajíc velmi tvrdý náraz, jaký by mi při nejmenším vyrazil dech z plic a rozlámal každičkou kostičku v těle. Ten však nepřijde. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem se stále že Sfarlingova hřbetu neskutálela jako pytel brambor. Nehty zarývám do jeho kůže jako o život. Pokusím se na něj zčásti položit a pažemi obejmu jeho krk. Konečně něco účinkujícího. Pevně stisknu víčka k sobě, abych nemusela mhouřit oči pod náporem větru, ani se stresovat z takřka letící krajiny, a donutím se vydechnout doposud zadržovaný kyslík.
Klepu se, nedokážu určit zda-li děsem nebo zimou. Zatínám čelisti, až mé zuby o sebe dřou, abych zabránila křiku. Mám pocit, jako by stačil jediný pohyb a já se zřítila na zem. Svetr mi obepíná tělo, zatímco za mnou vlají vlasy, které mi vítr nemilosrdně bere. Snažím se soustředit jen na to, abych se nepouštěla.
Pod dlaněmi cítím, jak se Sfarlingovi napínají šlachy, a to se pro mne stává jediným důkazem naší rychlosti. Mám strach byť jen otevřít oči.