Za oponou snů /POZASTAVENO/

33. Za novým životem

Bezduše zírám na místo, kde ještě před sotva pár minutami stál Sfarling, přítel, který mě dokázal podpořit. A když už nic jiného, právě jsem přišla o svého průvodce tímto pozoruhodným světem. Teď už si budu muset vystačit sama, ať se mi to líbí či ne.
Hruď mi svírají přílivy nových pocitů, mezi nimiž jako obvykle nedokážu nastolit pořádek. Zastihly mne nepřipravenou, tak nečekaně a náhle, že mi div nepodlomí nohy.
O hřbet mé ruky se letmo otřou něčí prsty, jako by váhaly, zda mou dlaň povzbudivě sevřít či ne. Zvednu zrak. Jason.
„Tak pojď," řekne potichu, a já si uvědomím, že mé myšlenky jsou nyní zcela veřejné. Jason ve mně může listovat, jako otevřenou knihou. Ztěžka polknu. Jenom ono vědomí ve mně nevzbuzuje dvakrát pozitivní myšlenky.
Přikývnu, na víc se nezmůžu. Nechce se mi ze staženého hrdla dolovat slova, dokud nemusím.
Mladík mne pohledem vyzve, abych šla za ním; bez váhání jej uposlechnu. Má namířeno k oné chatě - všimnu si, že její sluncem vyšisovaná střecha decentně konstrastuje s tmavším dřevem, svým způsobem elegantně, i když tak dává najevo mírnou sešlost a letitost. Tráva před jejím vchodem je povalená a pošlapaná, jako by se nikdo ani neobtěžoval pomyslet na její sekání. Působí to na mě přirozeným, přírodním dojmem. Kromě jejího ladem ponechaného okolí se však zdá být udržovaná.
Jason mě zavede dovnitř starobylými dveřmi, obdařenými o masaznou, častým používáním omšelou kliku, do předsíně propojené s chodbou s točitým schodištěm, jež okrouhle vede kamsi vzhůru. Zdobí jej karmínově rudý koberec a po vnitřní straně je lemováno dřevěnou balustrádou. Ihned ke mně zavane pach dřeva a snad i náznak staroby, která tomu všemu dodává ten správný takřka archaický odér.
Jason bez otálek, aniž by se byť ohlédl, na můj vkus příliš majetnicky zamíří ke schodům. Zacloumá mnou chtíč si vše řádně prohlédnout, udělit všem těm novým vjemům nějaký řád, ale vím, že bych měla jít za ním. Cosi ve mně se vzepře. Snažím se však tomu nevěnovat pozornost. Musím si několikrát v hlavě zopakovat, že nestojím o naprosto zbytečné problémy jen z čistého rozmaru, abych byla schopna jít dál.
Prsty se dotknu zábradlí; je na omak hladké, pravděpodobně lakované, a překvapivě chladné. Podrážky mých bot se boří do měkkého, tlustého koberce, až zatoužím se po něm projít bosa a chodidly se potopit do oné jistojisté hebkosti. Jenže Jason už je nahoře, a sám se nezul.
Když vystoupám nahoru, stojí v jedněch z pěti dveří, vybízeje mne netrpělivým pohledem ke spěchu. Pokyne mi, abych vstoupila, načež za námi zavře. Ocitnu se v dobovém útulném pokoji s ještě intenzivnějším zápachem zatuchliny, až dostanu chuť co nejdříve otevřít okno. Pravděpodobně tu dlouho nikdo nevětral.
Sporé vybavení místnosti skýtá pouze ustlanou postel s nebesy, robusní almaru a malý noční stolek s lampičkou. Dovnitř pronikají jediným oknem sluneční paprsky přes lehkou síťovanou záclonu, která je jakoby filtruje a na podlahu vykresluje mírně zrnité obrazce. Zastřený výhled na pláně lemuje z obou stran bílý vzorovaný závěs, svázaný jakousi stuhou.
„Je pravda, že to není nic moc," zamumlá Jason, jako by mi tímto projevem chtěl připomenout svoji přítomnost.
Obrátím se na něj - téměř se od vchodu nehnul. „Ne," zavrtím rozpačitě hlavou, „Je to tu pěkné. Vážně. Líbí se mi tu." Naše pohledy se setkají a mně se na malou chvíli zadrhne dech. Netuším, co očekávat.
Pokrčí rameny. „Jak myslíš. Dlouho to tu bylo prázdný, takže je to vlastně tak nějak dobře, že tu jsi. Zabydli se, klidně si to tu předělej podle svého. Když tak ti pomůžu, kdybys," odmlčí se, "něco potřebovala."
Tady teď budu bydlet. Tak to přímo Jason neřekl, ale docela jasně to naznačil. Pohledem přejedu po místnosti, očekávaná radost z mého osobního příbytku se však nedostaví. Spíše se mě zmocní pochyby. Na jak dlouho si mě tu nechají? Kolik mám času, než se probudím?
Chci věřit, že se mi stýská, ale opak je pravdou. Představa, že se zase budu muset vrátit na ono úděsné místo, které považuji za svůj domov, se zdá být nesnesitelná.
„Nebudu tě rušit," pronese chlapec, připravený k odchodu.
„Ne, počkej," vyhrknu dříve, než si stačím rozmyslet, co vůbec chci. „Já..." Co já? Nechci tu být sama? Potlačím protočení očima nad svou touhou po společnosti. Jak dětinské, bleskne mi hlavou s hořkou příchutí.
„Díky," vypravím ze sebe. „Za všechno."
„Mám zůstat?" odtuší, všimnu si, že si nervózně mne dlaně.
„Běž, v pohodě," hlesnu.
„Určitě?" Pozvedne obočí, ale já jen zběsile zakroutím hlavou. Zvedne ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává. „Jak myslíš." Věnuje mi něco mezi úsměvem a šklebem.
Vydá se ke schodišti, avšak pak se ještě otočí na patě, jako by si to rozmyslel.  „Mimo jiné, Asha s Aaronem zašli za Fey, takže tu jsme jen my dva. Kdybys něco potřebovala, budu dole."
Jeho překotnost mě překvapí, ale snad jsem si jí jen vymyslela.
Naštěstí nečeká na odezvu a zmizí. O tom, že jsem definitivně osaměla, se ujistím podle dusání podrážek bot, když sbíhá schody.
Zhluboka se nadechnu a pomalým krokem, pohroužena do vlastních myšlenek, přejdu k oknu. Odhrnu clonu, krajině za ní nevěnuji příliš pozornosti, jen rozevřu okenice dokořán a nechám dovnitř vproudit vlahý vzduch, který se mísí s všudypřítomou zatuchlinou.
Posadím se na okraj postele. Vyvléknu se z popruhů vaku, abych si jej mohla položit vedle sebe a mít své milované o něco blíž. Nemám co vybalovat, jediné, co jsem si s sebou přinesla, jsou relikvie po reálném světě. Po mé rodině a po milovaných psech. Vybaví se mi Ronyho němá tvář, plná soucitu a žalu, když mě každý večer s hlavou nakloněnou na stranu pozoroval, zatímco po mých tvářích se kutálely slzy. Onen smutek, doposud skrytý za plentou nových vjemů, se nyní opět dere napovrch. Oči mi vlhnou a můj pokoj se pomalu rozmazává vodou. Teď, když tu se mnou nikdo není, se jim už nevzpírám.

Samozřejmě vás, jako vždy, moc a moc prosím o zpětnou vazbu, znamená to pro mě neuvěřitelně mnoho. Máte-li nějaké poznámky ohledně příběhu, sem s nimi. Vřele je uvítám. :)