Za oponou snů /POZASTAVENO/

55. Bezstarostné řeči

Zaplaví mě jistá dávka úlevy. Jako by to znamenalo spásu, když mi Jason pomůže. Pomůže, nevymyslí její jméno za tebe, připomene mi skrytý tenký hlásek kdesi vzadu, přes svoji zdánlivou slabost je však nepřiměřeně mocný a pevný. „Znám pár zajímavých... taktik, jak na to," řekne po chvíli ticha. „Není to tak složité, jak se může zdát. Každopádně bych s ním ještě počkal."
Zmateně zamrkám. „Proč?" Netuším, co přesně mě vyvedlo z míry, snad za to mohla touha odkládat věci na potom. Jenže kolik mám času? A nač to odkládat? A pak mou hlavou jako blesk proletí jiná myšlenka; téměř se nezdrží. Hned se vypaří, její stopy však doznívají notnou chvilku. Co by se stalo, kdybych jí jméno nedala? Nebylo by snazší nechat ono lišče Liščetem? Třeba odejde tam, odkud se vzalo.
Ne. To nemůžu udělat. To se mi nepodobá.
„Neznáš ji, ona nezná tebe," vytrhne mě z úvah Jason. „Nemůžeš jí dát jen tak ledajaké jméno, vždyť by to ani nedávalo smysl," poučí mě, „Zkus si jenom všímat jejího chování, třeba ti to napoví při volbě. Ona ti také vymyslí jméno, i ona si s ním ale možná bude chtít dát načas." Nejistě přikývnu, vynoří se mi v mysli včerejší rozhovor s Fey. Mluvila o něčem podobném.
„Nevím, jestli jsem pro ni vhodná," hlesnu. Je nádherná, dokonalá. Proč by si sama dokonalost zvolila mě? „Mám strach, že nedokážu být tou, kterou bych měla být." Ona slova, ač tichá, mě svrběla na jazyku již dlouho. Přesto mě zarazí, když je vypustím z úst. Až zpětně mi dochází, co že jsem to vlastně vyslovila. Přesto jich nelituji.
„Myslíš si, že je hloupá?" nadhodí Jason z ničeho nic.
„Měla by?" pozvednu obočí. Už zase se v jeho výrocích ztrácím. Snad jsem čekala něco jako slova útěchy, jenže tou mi jsou leda tak šumící stébla trávy obklopující drobné rezavé zvířátko - nejsou příliš vysoká, ale drobná lištička se v nich téměř ztrácí.
„Hodláš tedy pochybovat o jejích schopnostech vybrat si?" rýpne si. Trvá mi proklatou vteřinu, než pochopím, že se v oné větě ukrývá jistá nadsázka. „Buď taková, jaká seš, protože přesně takovou si tě vybrala." I navzdory lehkému tónu mi je jasné, že ono téma tolik lehké není. Vězí v něm jakási hloubka.
Zahledím se do dáli k něžným obláčkům pohupujícími se nad kopci Tassinských vrcholků. Jason vyhledává můj pohled, cítím jeho zornice, jak mi putují po tváři. Marně. Nedokážu se přinutit podívat se na něj, jen ona představa se mi náhle příčí. Jako by šlo o něco trapného. Snažím se nemyslet na jeho pátravý výraz ve tváři, který se jistě usadil i v jeho očích.
Vzdává to. Jako by ten pocit doslova pročísl vzduch spolu se klamáním v závěsu. A dokonce i se zklamáním z mé strany. Periferním viděním zaznamenám, že se odvrátí. Prudce se nadechnu, ale rychlý výdech už si nedovolím. Je mi zvláštně. Co to se mnou je?
Jason mlčí. Jako by onen fakt mé nitro pobuřoval ještě více. Trvá několik neúprosných sekund, než konečně promluví. „Už ti Fey říkala o rozdělení světa?" Ona otázka však zní nuceně, příliš uměle, strojeně. Plní jen povinnost, jíž se zavdal včerejšího večera nad ohnivým dortem. U srdce mě bodne osten trpkosti.
Tiše brouknu na souhlas. „Kasférské desky, viděla jsem je," vydechnu pomalu, ale ihned toho zase zalituji. Nejradši bych si onen výklad vyslechla znovu, jen aby se mezi námi ono ticho nemuselo opakovat.
„Měl jsem na mysli rozdělení podle dimenzí," namítne. Vzpomenu si na to, jak o nich Asha s Fey tolikrát mluvily. Dimenze jedna, dimenze tři. Překvapeně k němu vzhlédnu, jako by řekl něco zakázaného. Učiním tak dříve, než si to stačím rozmyslet. Naše zraky se střetnou a mně je zřejmé, proč jsem se mu tolik vyhýbala. Po jiskřičkách nezbyly ani stopy. Ony tmavé duhovky nesou cosi děsivého, nepoznaného. Potopím se do nich jako do tekuté hořké čokolády, hladina se nade mnou uzavře. Nedýchám, nemůžu. Ústa se mi plní čokoládou. Vše se najednou ztrácí. Zmocní se mě panika, cloumá celým mým tělem. A pak mě ona hnědočerná břečka vyvrhne zpět na světlo světa. Konečně mé plíce naberou čerstvý vzduch. Kousnu se zevnitř do tváře, abych se donutila ke klidu. Zbyde jen trpká pachuť krve. Cítím zvláštní svrbění, jako bych měla mravence po celém těle. Jako by se mi podvědomí snažilo naznačit něco, co mně stále uniká. Snad jde o předzvěst hrozby, něčeho zlého. Jinak si to neumím vyložit.
„Svět dělíme na čtyři dimenze," pokračuje, aniž by čekal na mou odpověď. „První je ti známá. Tento časoprostor je něco jako základna, někteří věří, že jediný existující prostor, zbytek už se stal pouze výplodem fantasie. Prostě realita, jak ji znáš -"
Nenechám jej domluvit. Zpříma mu pohlédnu do očí, tentokrát už se potopit nenechám. „A čemu věříš ty?" vyštěknu - příliš prudce. Příliš odměřeně. Příliš neomaleně. Příliš drze. Proč mi na tom záleží?