Za oponou snů /POZASTAVENO/

54. Smějící se jiskřičky

Pozoruji ho, přesněji ty jiskřičky, které mu tančí v očích. Něžné a veselé. Utápím se v nich. Jejich rozvernost mi vytváří úsměv na tváři. I na Jasonových rtech hraje úsměv, ale jeho oči jako by se smály samy o sobě, svým způsobem. Jason mi vypráví o jejich světě, vysvětluje mi principy. Ale pro mě existují jen ty jiskřičky.
Sedíme v trávě, ono místo blízko lesa není nijak nevšední, přesto se tu cítím dobře, a když zavřu oči, připadám si jako na tom nejkrásnějším placu. Plnými doušky hltám vzduch, který se zdá být o tolik čistší než jakýkoliv jiný. Chladný větřík mi čechrá vlasy. Stráně v našem dohledu pokrývají lesy a travnaté louky.
„Tu krásu vnímáš podvědomě, cítíš tu magii, která se o pocit krásna postará," pronese Jason. „Je tu nespoutaná, svobodná magie."
Zůstanu na něj dlouze hledět. Srdce mi divoce zabuší o žebra, když si uvědomím, že jsem se oním krásnem nechala unést. Příliš. Utekly mi myšlenky. A z jeho výrazu vyčtu, že už je poslouchá notnou dobu. Jak jen jsem si mohla nevšimnout? Zhluboka se nadechnu. Co všechno mu neuniklo? Mého nitra se dotkne cosi neodmyslitelně mrazivého. Jenže nejde ani tolik o strach, jako o prachsprostý vztek. Střelím po něm pohledem.
„Ale no tak, netvař se tak pohoršeně," okázale protáhne obličej, „Prostě sis o to vyloženě říkala." Nevinně se na mě zazubí, jeho ramena se samovolně pokrčí.
Rozezleně zavrtím hlavou. „Mohl jsi aspoň něco naznačit," procedím mezi zuby.
„Taky, že jsem naznačil. A ten vražedný výraz si nech pro někoho jinýho. Nic až tak moc hrozného jsem přeci neudělal, ne?" Jeho hlas se nese nad mojí hlavou. Baví se, přesto nemám pocit, že se mi chce jen vysmívat. Ve spěchu si kolem sebe tvořím pomyslné hradby, uzavírám se do sebe. „Je příjemné naslouchat tvému vnitřnímu hlasu. Navíc, učíš se strašně rychle. Možná je to naposledy, co jsem k tomu dostal příležitost."
Veselé jiskřičky v jeho očích zůstávají neměnné. Pátrám v nich po odpovědi. Co tím chtěl říct? Je příjemné naslouchat tvému vnitřnímu hlasu. Žádná kapka humoru, zkrátka jako by dívce skládal kompliment. Je možné, že to měla být lichotka? Blbost. Jak by mohla?
„Tváříš se stejně asi jako korsie při první zkušenosti se zrádností vod," utrousí.
„Kdo je Korsie?"
„Mládě kory, vypadá pak jak malé zmoklé kotě se slepičím párem křídel na zádech," pronese, aniž by se z jeho hlasu vytratila byť jen špetka nadnesenosti. Zamácháním paží s uvolněným zápěstím naznačí zběsilé máchání křídel. „A to vřeštění je teda kapitola sama o sobě."
Přistoupit na jeho hru. Hraje si se mnou. Nemusím ji hned ničit, stačí se v ní zorientovat a v případě nouze obrátit pravidla ve svůj prospěch. To se řekne snáze, než udělá. Přesto lepší, než dále snášet jeho útoky, i když možná jen přátelské, bez nějaké té seč přátelské odvety. „Zdá se mi to, nebo máš s něčím podobným zkušenost?"
„Jedno korsie jsem vylovil po tom, co spadlo do řeky. Ani kapka vděku," teatrálně zamává rukou ve vzduchu. „Odvděčilo se mi leda tak škrábáním a spíláním. A od té doby se mi vyhýbá širokým obloukem." Snažím se zadržet smích, koutky úst mi však neúprosně škubají. Ono jeho přehrávání jako by roztavilo všechny ledy.
„Asi si myslelo, že to je tvoje chyba. Nebo se chtělo utopit," odvětvím. Nezastírám lehké pobavení.
Hraně ostýchavě se zahledí stranou. „No," dlouze protáhne. „Vlastně to byla nehoda. Já ho tam neshodil schválně, přísahám!" Ruce dá nad hlavu v gestu nevinnosti. Zběsile vrtí hlavou.
Tentokrát už se smíchu neubráním. Vím, že bych mu nevydržela vzdorovat a dřív nebo později bych mu podlehla tak či onak. A tak uvolním stavidla, nechám onu veselost, jíž jsem propadla, volně proudit všude kolem. Vlévá se do strání, do stébel trávy i do jeho očí.
Jemné praskání větviček. Její přítomnosti si všimnu jen o chvíli dříve, než spatřím rezavý kožíšek. Liška. Vynoří se ze svého úkrytu a pomalu kráčí k nám. Našlapuje zlehka, jako by na sebe nechtěla upozornit, i když už je trochu pozdě. I Jason si jí všiml.
„Hodí se k tobě," nadhodí jako blesk z čistého nebe. Překvapí mě, jak rychle se mezi námi rozhostí naprosto odlišná atmosféra. Jako by jeho vážný tón překopal snad celý svět. „Říká se, že si tě ochránce vždycky najde. Někteří si myslí, že si jsou s chráněncem souzeni odjakživa, že jim to tak prostě předpověděly hvězdy. Že i když se rozdělí, pokaždé se jejich cesty znovu střetnou přičiněním nějaké vyšší moci. Těžko říct," pokrčí rameny. Jeho zrak se ani na moment neodlepí od lišky.
Vybaví se mi včerejší rozhovor s Fey. „Musím jí vymyslet jméno," pronesu tiše, ona skutečnost mě tíží na srdci. Tak nádherné stvoření snad nelze vystihnout slovem. A přesto jsem to právě já, kdo jí musí najít stejně vznešené jméno, jako je ona sama. Čekám, kdy se přijde přivítat, jenže liška se k tomu jaksi nemá. Stojí jen pár metrů od nás, ani nedutá. Jen si nás měří pohledem, hlavu nakloněnou na stranu, až jí velké uši zlehka křivě poklesnou. Posadí se, ocásek s bílou stopkou pečlivě ovine kolem svých tlapek. Nemůžu jinak, musím se usmát.
„Pomůžu ti s tím, jestli chceš," nabídne se Jason bez okolků.