Tanec s vlkem?

32~ Můžu tě střelit ~

Je prý vzácné být přírodní zrzka, ale vždycky mě zajímalo jak bych jako blond vypadala....

,,Jess, vstávej!'' zavolal Peter zezdola.

Velice nerada jsem vylezla z postele a šla si dát sprchu. Po sprše jsem se oblékla, vyčistila zuby, učesala a šla do kuchyně. Peter mě beze slova vzal za ruku a táhl na půdu. Neodporovala jsem, věděla jsem co mě čeká. Budu se muset začít o sebe starat a k tomu potřebuji přežít v tomhle městě plném starých příběhu, které jsou skutečné.

,,Tak..čím chceš začít?'' zeptal se mě a otevřel větší truhlu ve které byli zbraně všeho druhu.

Neváhala jsem a sáhla po luku s šípy. Jako mála jsem vždycky střílela na různých slavností, které zrovna byli ve městě. Střílení z luku my vždy šlo, ale už jsem dlouho nestřílela. Bylo na čase to změnit.

,,Jsi úplně stejná jako tvá matka.'' Na chvíli se usmál. ,,Ještě něco na blízko. Aspoň něco menšího.'' ukázal na truhlu.

Chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem si vzala dva menší meče nebo spíš větší kudly. Nevím jak přesně to nazvat, zkrátka to bylo střední velikosti a jsou lehké, aby se mohli používat obě najednou. Ještě jsem rychle sáhla po menším nožíku, který má pouzdro, které se dá připnout na nohu. Peter kývl a dal mi na to veškerou výstroj. To znamená toulec na šípy, dva kryty na ty meče a pár chráničů. Peter si také vzal nějakou výbavu. Byli jsme připraveni a tak se šlo ven do lesa. Myslela jsem, že budeme cvičit doma, že tu má Peter někde nějakou tajnou zkušebnu, kde také cvičil, ale nic. Bála jsem se, aby nás nikdo nezahlédl. Šli jsme celkem daleko od baráku. Když jsme konečně zastavili, Peter odložil věci a pověsil terč na strom. Postavil se vedle něho a čekal až vystřelím.

,,Co když nás někdo uvidí?''

,,Nikdo tudy nechodí už dlouhá léta. Tak střílej, začneme něčím jednodušším.''

,,Petere a víš o tom, že se opíráš o strom na kterém je terč? Nestřílela jsem už roky, můžu tě trefit.''

,,Ale já ti věřím, zkus to.'' rozzářili se mu oči.

,,Tak jo.'' řekla jsem si potichu pro sebe a napřáhla luk. Trochu se mi třásli ruce, ale snažila jsem se soustředit. Ten strom je tak tenký a ten terč tak malý. Peter byl naprosto v pořádku a stále se opíral o strom. Věřil mi, ale já sobě ne. Zavřela jsem oči a nadechla se. Jako malá jsem byla šampionka ze střílení z luku. Aspoň mamka to tak říkávala. Otevřela jsem oči a zamířila. Pustila jsem šíp a luk pevně sevřela. Šíp skončil přesně ve středu terče, Peter se na mě usmíval a já tomu nemohla uvěřit. Je to přece tak dávno. Pomalu kráčel ke mě.

,,Teda..máš to v sobě. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat. Kdykoliv se na tebe podívám vidím ji. Krásnou, chytrou, silnou Isabell, která by za rodinu obětovala všechno. Sdělila si po ní to nejlepší co si jen mohla. Uvědomuješ si co si právě udělala. Trefila si střed a to si roky nestřílela. Máš to v krvi, zachráníš nás..'' už jsem to nevydržela a skočila mu kolem krku.

S radostí mi obětí opětoval a ve vzduchu se semnou protočil. Oba dva s úsměvem na tváři jsme se od sebe odtáhli. Peter šel připravit další terče všude okolo na stromy. Teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla doma mobil a že se bude Betty bát, když jí to nezvednu. Slíbila jsem si, že jí dnes zavolám, aby věděla, jestli mi je líp nebo ne.

,,Petere, musím pro telefon. Hned jsem zpátky.'' přikývl a hodil mi klíče.

Běžela jsem jen s lukem v ruce domů. Zapla jsem ho a byla ráda, že Betty ještě nevolala. Strčila jsem ho do kapsy a běžela zpátky. Peter už měl vše připravené, tak jsem tedy vzala toulec s šípy a začla konečně věřit, že na nás čeká lepší konec...