Tanec s vlkem?

72~ Tetička Marry ~

Byli si tak moc podobní...

,,Nevíš kudy na hlavní náměstí?" Zeptala se.

,,Ale jistě. Půjdete támhletou uličkou a na konci zatočíte do leva."

,,Děkuji ti mnohokrát. Nebude divné, když řeknu, že mi někoho připomínáš?"

,,Vůbec ne. Já vás také znám.."

,,Jsem Marie White." Podala mi ruku.

,,Marie? Já jsem Jessica Collins." Ruku jsem přijala.

,,Dcera Isabell, no ovšem. Byla jsi ještě malinká, když jsme se naposledy viděli. Jsi nádherná a velká dívka."

,,Říkávala jsem ti tetička Marry. To je skvělé, že tě zase vidím." Zasmála jsem se.

Otevřela náruč a já jí s radostí přijala. Byla to nejlepší kamarádka mé matky. A často za námi jezdila, když jsem byla ještě malá, nikdy bych netušila, že zrovna ona bude Nickova mamka.

,,Ahoj, mami." Ozval se zezadu Nick.

,,Ahoj. Neuvěříš koho jsem potkala. Tohle je Jessica." Odtáhla se a přivítala Nicka.

,,Já vím. Jess je moje.." Nebyl si jistý zda jí to má říct a já přikývla. ,,Je to moje holka."

,,No to je úžasné. Jess je naprosté sluníčko. Její matka byla má nejlepší přítelkyně."

,,Znali jste se? To jsem nevěděl. A mami, neříkej nic tátovi. Nevím proč, Jess je úžasná, ale on si ji moc neoblíbil, takže mu to řeknu já, ale až později."

,,No tak fajn. Sice nechápu, proč ji nemá rád, ale on byl vždycky takový. Každopádně z vás mám obrovskou radost. A jess je mi líto tvé matky. Jak se cítíš?"

,,Děkuju. Je mi fajn. Jsou chvíle, spíš hodiny, kdy bych jí měla ráda vedle sebe, ale zvládám to. Věřím, že někde ze zhora na nás teď kouká a směje se, že jsme se hned nepoznali."

,,Tomu bych i věřila." Zasmáli jsme se. ,,No chtěla jsem aby mi Nick ukázal město, ale klidně buďte spolu a já to nějak zvládnu."

,,To je dobré. Nechci ti krást tvůj čas se synem. Před chvílí jsme se rozloučili a já chtěla jít pozdravit tátu. Tak se mějte a tohle město si určitě zamilujete."

Přikývla a zamávala mi. Vešla jsem do lesa a každou chvíli se rozhlížela. Chci být opatrná. Nikdy nevím, kde se toulaj a oni budou všude. Klidně i na kraji města. Zajímalo mě, jak jsem vlastně porazila ty stromy a odhodila Jamese. Kousek ode mě něco zašustilo. Byla to zraněná srnka.

,,Ahoj. Nemusíš se bát, neublížím ti."

Ani se nesnažila utéct, protože by jí to stejně nepomohlo. Sotva se držela na nohou. Teď byla ta chvíle to zkusit. Položila jsem na ní ruce. Přeju si, aby tahle srnka běhala po lese jako znovuzrozená. Takhle to asi nefunguje.

,,Promiň, asi ti nepomůžu. Ještě nevím, jak se to ovládá." Pohladila jsem ji.

No tak. Musím jí pomoc. Pomoz jí, prosím. Jess, udělej to. Krev zmizela a srnka odskákala pryč. Chvíli jsem se cítila jako blázen, že mluvím sama se sebou, ale zabralo to. Ovšem něco za něco. Mé druhé já chtělo opět svobodně běhat. Drápy už byli venku a změnu barvy očí jsem také cítila. Neskutečná síla se mi dostávala do nohou i rukou. Není to něco, co se ve mě probouzí. Jsem to já...