Tanec s vlkem?

65~ Zpátky doma ~

Napadlo mě, jak dlouho jsme byla mimo tentokrát. Koukla jsem se tedy v autě na hodiny a zjistila čas i datum. Já byla pryč tři dny...?

,,Petere, jsi tady??" Zavolala jsem do prázdné haly.

Nikdo se neozval. Měl by být už dávno doma. Musí mě všude hledat. Nemám u sebe mobil ani klíče. Musela jsem se do domu dostat oknem. Dala jsem si sprchu a oblékla teplé oblečení. Chtěla jsem zkusit zajít k Nickovi. Třeba on doma bude nebo aspoň Jeremy. Zaklepala jsem, ale nikdo neotvíral. Šla jsem do města. Ulice prázdné, nikde ani živáčka. Nevěděla jsem co dělat. Všechny obchody zavřené a ani jeden člověk okolo mě neprošel. A to není ani sedm hodin.

,,Jessico?" Ozval se známý hlas.

Ihned jsem se otočila. Nebyl tam ten, kterého bych zrovna dvakrát chtěla vidět, ale byla jsem ráda, že vidím aspoň někoho. Předemnou stál Robin. Takový jakého jsem si ho pamatovala. Rozcuchané blond vlasy, černá kožená bunda..

,,Co tady děláš?" Zeptal se překvapivě.

,,Nevím, co se stalo, ale jsem zpátky. Kde jsou všichni? Stalo se tady něco? Přece není tak pozdě, aby nikdo nechodil ven."

,,Dostalo se ven video z kamerového záznamu. Lidi se bojí vycházet ven. Bojí se tebe..."

,,Ne, ale to..."

,,Slečno! Slečno, proberte se! Jste v pořádku?" Zeptal se řidič, který mě vezl domů.

,,Ano, děkuji. Jen zlý sen."

,,Pořádně jste sebou cukala. Opravdu vám nic není?"

,,Opravdu ne. Mohli bysme prosím jet trochu rychleji?? Rodiče si budou dělat starosti."

,,Jistě."

Byl to jen zlý sen. Jen sen... Bylo to tak příšerný a tak skutečný. Za pár minut jsem konečně poznávala okolí. Byla jsem doma a okolo chodili lidé. Díky bohu za to.

,,Děkuji za svezení. Jsem vám dlužná."

,,V pořádku, to nic nebylo. Dávejte na sebe pozor."

,,Vy také, nashledanou."

Byla jsem vděčná za to, že mě ve vězení nepřevlékli do těch jejich hadrů, jinak bych se sem asi nedostala. Došla jsem k jednomu stromu na kterém vysel papírek. Na něm byla ma fotka a pod tím napsáno Hledaná. O kousek dál byl druhý papír, který byl stejný až na to, že dole byl nápis Pohřešovaná. Asi jsem nebyla v úplném bezpečí, jak jsem si myslela. Musela jsem to tedy vzít přes les a doufat, že na někoho nenarazím a nebo spíš na něco.
Že jsem to vůbec říkala. O pár minut později jsem zahlédla nějaké lidi na houbách. Schovávala jsem se za stromem a vyčkávala jakým směrem půjdou. Všimla jsem si i něčeho jiného. V pozadí stáli čtyři vlci, kteří také vyčkávali, ale jenom proto, že měli chuť zabíjet. Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem ty nevinné lidi nechat na pospas bezcitným vrahům.
Moje tělo nevědělo co dělá, ale má mysl ano. Dotkla jsem se země a zaměřila se na ně. Cítila jsem v sobě opět energii. Netušila jsem, kde se ve mě bere. Prostě tam byla a připadalo mi, že každým dnem byla silnější. Začal foukat obrovský vítr a čtyři velké jedle obklíčili vlky, tak aby na kolemjdoucího nemohli. Lidé samozřejmě začli utíkat a byli v bezpečí. Došla jsem k nim. Už tam nebyli čtyři vlci, ale jen čtyři třicetiletý muži. Nevěřícně na mě zírali.

,,Zdravím, pánové. Chyběla jsem vám??"