Tanec s vlkem?

48~ Jedno z 50 ~

Věděla jsem co přesně teď mám dělat...

Hodila jsem tašku do pokoje a běžela ke dveřím.

,,Kam jdeš?" Zeptal se chladně Peter.

,,Ven, projít se."

,,Nikam nepůjdeš. Chci tě mít na očích a ve škole tě bude hlídat Nick. Co zkoušky?"

,,Zvládla jsem je."

,,To jsem rád. Teď jdi do pokoje a koukni na učení."

Neodporovala jsem a šla zpátky nahoru. Projela jsem soc. sítě a udělala domácí úkoly. Trochu jsem trénovala choreografii. Už jsem nevěděla co dál, tak jsem vyndala mobil z kapsy a najela na náhodné číslo.

Já: Teď ti něco řeknu a neptej se proč, protože to nevím, ale rozhodla jsem se ti věřit...potřebuju pomoc.
Weit: Takový přístup bych nečekal. Co potřebuješ?
Já: Pochopit kdo vlastně jsem...
Weit: Nevím, jestli ti dokážu pomoct.
Já: Víš toho víc, než kdokoli koho znám. Mám toho teď v hlavě moc a potřebuju vědět všechno. Vím, že mi chceš pomoct, i když nevím proč.
Weit: Proč myslíš, že ti chci pomoct?
Já: Už jsme u toho zase. Pomůžeš mi nebo ne?
Weit: Zbav se profesora a pomůžu ti.
Já: Pokaždé něco za něco..jak to mám udělat?
Weit: Budeš si muset nějak poradit.

Přikývla jsem, i když to nejspíš neviděl, ale u něj člověk nikdy neví. Nevěděla jsem co mám dělat, abych dostala profesora mimo školu. Zamknout ho někde v baráku? To je dost velká blbost. Opravdu nevím, musím něco vymyslet. Peter zaklepal na dveře.

,,Kontrola."

,,Ještě žiju." Odsekla jsem a Peter zase odešel.

Zkontroval mě po třech hodinách. Vzala jsem si luk s šípy, který byli stále pod postelí. Vzala jsem si mikinu, nandala kapucu, otevřela okno a skočila na strom. Pomalu jsem se sesunula až dolů. Běžela jsem co nejrychleji a nejdál, aby si mě náhodou Peter nevšiml. Měsíční svit mi svítil na cestu a i když jsem nevěděla kam jdu, tak jsem se nezastavovala. V dálce jsem viděla oheň. Turisti? To mi přišlo zvláštní. Nenápadně jsem se přiblížila a viděla smečku vlků spící všude okolo jeskyně. Někteří byli vzhůru, aby hlídali, takže jsem musela být opravdu potichu.

,,To je jejich útočiště?" Řekla jsem si potichu pro sebe.

,,Jedno z 50, ale ano." Promluvil někdo za mnou.

Otočila jsem se a tam stál muž středního věku. Na první pohled to nebyl dobrý člověk. A podle černého oblečení to byl i vlkodlak. 

,,Dovol, abych se představil..jsem James Dunwrook a ty slavná Jessica Collinsová. Jste si opravdu podobné. Bylo by fajn vás teď vidět vedle sebe, určitě bych nepoznal rozdíl."

,,Mohla by tu stát, kdybys jí TY nezabil. Proč myslíš, že ti hned teď něco neudělám?"

,,Protože z tebe cítím tvůj strach. Jde na míle daleko. Možná si odhodlána zjistit kdo jsi a jaký je tvůj úkol, ale ve skutečnosti si tak vyděšená, že by ses schovala mámě do náruče."

,,Cítíš můj strach? Věděla jsem, že profesor s tím má něco společného. To ty si byl tehdy ve škole?!" Snažila jsem se trochu změnit téma, protože mi viděl až do žaludku. Přesně věděl co právě teď cítím.

,,Sice nevím, jak to víš, ale ano. Přece jen nebudeš zas až tak k ničemu. Nebojíš se takhle večer chodit sama po lese? Mohlo by to být nebezpečné." Přistoupil ke mě o krok blíž.

,,Já?" Také jsem udělala krok k němu. ,,Jednoho po druhém se vás zbavím, tak rychle, že nestihneš ani mrknout." Odsekla jsem mu a šla zpátky.