Pod křídly fénixe

5. "Nevinné" oslovení

"Elizabeth? Jdete zapisovat na jednání valné hromady." Tato věta zazněla první pracovní den po novém roce, téměř ihned po jejím příchodu do práce. A oslovená se málem na místě propadla. Ona? Valná hromada? Ale ne...

Znejistěla, a to právem. Nejen, že se bála, aby něco nepropásla či nezapomněla zapsat, ale členové valné hromady byli tři hlavní muži ve firmě. Takže hned první den uvidí Williama. Výborně... Konec už tak vrtkavého klidu. "Vem si tento malý notebook, slouží právě k zapisování na schůzích a jdi," ukázala na malý bílý MacBook pod tiskárnou v její kanceláři. "Poznámky dělej ve wordu. Napiš si předmět jednání a zapiš vše, co uslyšíš. Vyzkoušíme tvou schopnost psaní všemi deseti," dodala vedoucí HR a administrativního oddělení.

"Jistě, paní Margaret," pípla a vypojila počítač z nabíječky.

"Kde je zasedačka, víš?"

"Ano, Silly mi ji ukázala."

"Výborně, tak šup. Zasedání začíná za deset minut. Stoupni si před dveře a čekej až pan William, pan Jayden, a pan Daniel přijdou," rozkázala Margaret.

"Rozumím," přikývla a vzala si přístroj do ruky. Nejistě se podívala skrz okno na Silly, která jako vždy sondovala, a ta na ni jen povzbudivě kývla. "To zvládneš," naznačila rty a ukázala zvednuté palce. Poznala, o co jde, díky počítači v náručí její kamarádky. Navíc bylo po novém roce, pracovala ve firmě dost dlouho na to, aby věděla, že se šéfové sejdou. Navíc s jedním z nich spala, tak to měla z první ruky, ale k tomu se dostaneme.

Elizabeth se s hlubokým nádechem, celá vyklepaná, rozešla ke schodům. Když byla nervózní, potřebovala se hýbat, takže se rozhodla ty dvě patra vyjít po svých. Měla na sobě černé business šaty s páskem vzoru hadí kůže, k tomu tmavě modrý blejzr a černé lodičky. Vlasy si z boku zapletla do francouzského copu. Její podpatky klapaly po skleněných schodech, posléze po dlažbě. V nejvyšším patře zem vypadala jako z mramoru. Stěny byly bílé jako sníh a všude, kam oko dohlédlo, visely obrazy nejrůznějších bytových projektů, nákupních center, kancelářských komplexů, či soukromých budov z celého světa. Jedna ji obzvláště zaujala. Aniž by si to uvědomila, šla pomalu blíže k obrazu, spíše fotografii, s počítačem přitisknutým na břiše. Fotografie byla pořízena nejspíše dronem, protože byl na rozlehlou budovu jasný pohled shora, nebo mohla být také z vrtulníku, co ona mohla vědět. Byla to jakási bílá vila, na jejíž střeše visela americká vlajka, ale Bílý Dům to nebyl. Budova byla postavená v moderním stylu, se skleněnými stěnami, které měla ona sama tak ráda, líbily se jí.

"To je víceprezidentova vila," ozvalo se znenadání za ní. Velmi se polekala, a také to dala nechtěně najevo. Nadskočila s hlasitým nádechem a prudce se otočila. První myšlenka, která jí vytanula na mysl bylo: do háje! Měla jsem čekat u konferenčky! Ale hned poté: ježiši a kurva kriste po padesátypátý, proč musí vypadat takhle?! Měl na sobě typický, dobře padnoucí černý oblek s bílou košilí. V jedné ruce notebook a složku, druhou měl v kapse a náklanějíc hlavu na stranu, ji upřeně pozoroval.

"E-eh, pane Williame," vykoktala, navíc se při tak blízkém pohledu na něj nezmohla. Všimla si, že oči má zelenohnědé, díky tomu, jak blízko u ní stál.

Zacukal mu koutek. "Elizabeth, mě se ale nemusíte bát," řekl s polovičatým úsměvem.

No, tak tady o strach vůbec nejde, hochu. "Jen jsem se vás lekla, ehm, jak jsem hltala tu krásnou budovu. Mimochodem děkuji za objasnění," sebrala se.

"Nemáte zač." Krátce se odmlčel, než z něj prostě vypadla ta, pro něj hloupá, otázka. "Jaký jste měla Silvestr?"

Ou. "Byla jsem u rodičů na předměstí, společně jsme přelom roku strávili na Times Square," řekla poloviční pravdu. Určitě mu tady nebude vyprávět o tom, jak se účastní tuningových autosrazů a ilegálních závodů.