Pod křídly fénixe

45. Překonání bloku

Stála ve výtahu, který mířil do nejvyššího patra jednoho z mrakodrapů na Upper East Side. V něm se totiž nacházel rozlehlý střešní byt - penthouse. Byla celá rozechvělá a přemýšlela, jestli dělá opravdu dobře. Jestli byla správná volba mu na pozvání hned kývnout a jet sem. I když vzhledem k tomu, co měla na sobě, bylo znát, že byť si možná není jistá, chtěla sem.

Při oblékání jí totiž padla do oka ona šedočerná károvaná sukně. Potutelně se usmívala, když si k ní oblékala černé samodržící punčochy a černé sandálky na podpatku, které si na jeho pokyn jednou nechala při aktu. Doplnila to červenou blůzkou a při pohledu do zrcadla sama nad sebou kroutila hlavou. Vlasy si nechala rozpuštěné a s líčením si taky nijak velkou práci nedala. Přišlo jí to zbytečné.

Tak teď stála v onom výtahu, ve kterém měla také pár příjemných vzpomínek a dumala, jak dnešek nejspíš skončí. Co ji také velmi zajímalo bylo to, jak asi smýšlel on.

Dost podobně. Hned z rána vyřídil vše potřebné, a pak se sám ujal příprav na večeři. Těšil se na ni. Sice byl nejdřív trochu rozmrzelý, že odjela z večírku, ale když si přečetl zprávu, ulevilo se mu. A tomu, jak ji omluvily Lindsey se Silly moc nevěřil. Bylo mu totiž jasné, že ji rozhodil on a ona si to potřebovala o samotě srovnat v hlavě. Koneckonců - takové stavy moc dobře znal.

Když měl jídlo připravené, oblékl se do černých kalhot a černé košile. Vlasy si nijak neupravoval a nechal je prostě tak, jak byly. Opravdu doufal, že u něj zůstane přes noc, a že od svého zbrklého rozhodnutí upustí. A když ne, přesvědčí ji sám.

K jídlu připravil obývací pokoj, sezení na zemi kvůli společným vzpomínkám, a pak jen posedával u kuchyňského pultu a nedočkavě si poťukával prsty o dřevo. Špicoval uši, čekajíc na cinknutí, a když se tak stalo, div nevyletěl z místa jako raketa.

Elizabeth byla vždy přesná jako hodinky. Sledovala ubíhající patra a nervózně si mnula prsty. Když výtah cinknul, s hlubokým nádechem vešla do známé vstupní chodby. Očistila si boty o rohožku a svlékla dlouhý černý kabát. Jen se otočila, už spatřila jeho statnou siluetu, vynořujíc se zpoza rohu. Kráčel k ní pomalým, pro ni na první pohled rozvážným a sebevědomým krokem. Nevěděla, že uvnitř se tak ani náhodou necítil.

Při pohledu na něj si málem bolestně povzdechla. Lehce se pousmál a s rukama v kapsách se ležérně opřel o stěnu. Najednou si přišla jako ztracená laň v lese zahaleným tmou. A on byl lovec, co ji pronásledoval.

"Sluší ti to," zavrněl. Jak si ji tak prohlížel, přišlo mu to jako poprvé, když ji takhle oblečenou spatřil balancující na židli u Margaret v kanceláři.

"Děkuju. Tobě taky," špitla.

"Jsem rád, že jsi souhlasila a přijela. Včera mě tvůj rychlý úprk poněkud rozhodil. Pověz, jak je matce?" pronesl naprosto vážným hlasem, i když s jistým podtónem.

Jí ale zacukaly koutky, protože tomu podtónu porozuměla. "Mámy stav se lepší, ale já včera neodešla kvůli ní," přiznala nahlas.

"To jsem si taky myslel," poznamenal a pokynul jí, ať jde dále.

Protočila oči, ale pak si povzdechla. "Nechci, abys to bral špatně. Jen jsem se musela vzpamatovat," vysvětlila, přičemž se divila, že jdou do obýváku. Dokonce se ohlédla po prázdné kuchyni.

"A to jsem si taky myslel," řekl jen a nechal ji vejít jako první.

"Jasně, vždyť ty víš vždycky vš-" zasekla se, když spatřila, co pro ni přichystal.

V obývacím pokoji bylo šero, na rozdíl od haly, jej osvětlovalo jen množství svící a oheň z krbu. Na konferenčním stolku bylo prostřeno a i na něm hořely svíce na podstavcích. Byly také postavené různě po místnosti na policích, u televize. Elizabeth cítila neuvěřitelné překvapení a v hrudi se jí rozlil hřejivý pocit.