Pod křídly fénixe

26. Kojtus

Když se v sobotu probudili, Elizabeth Williama poprosila o odvoz domů, protože na sobě měla ty titěrné šaty, ve kterých se nechtěla promenádovat po městě přes den. Najedli se, a pak její přání bez okolků splnil.

"Děkuji. Uvidíme se večer," řekla, když zastavil před domem, kde bydlela.

"Ovšem, po srazu jeď rovnou ke mně," usmál se.

"S ničím jiným jsem ani nepočítala," zazubila se a krátce ho líbla. "Jeď opatrně." A pak vystoupila. Nevšimla si tedy, jak se po jejích slovech zasekl. Zcela nechtěně mu jimi totiž něco připomněla, a to větu jeho milované manželky v ten osudný den...

"Jeď opatrně. Víš, že se Márii dělá špatně," usmála se žena s dlouhými platinovými loknami a poměrně velkým těhotenským břichem.

"Ovšem Amando, nemusíš se přece bát. Jsem dobrý řidič," vrátil jí a políbil na čelo, přičemž pohladil břicho.

"Já vím, ten nejlepší, ale zatáčky máš tendenci vybírat prudce a Mária je pak celá zelená," pohlédla na malou holčičku se světle hnědými vlásky, jež si z pokoje přitáhla plyšového jednorožce.

"Pojedu opatrně a hele, bez Duženky to nepůjde, že," zasmál se a jeho žena s ním.

"To nikdy," poznamenala Amanda a s úsměvem se vydala k jejich čtyřleté dcerce.

Prudce zavrtěl hlavou, aby vzpomínku zahnal. Bolelo to, pořád, někdy se zdálo, že méně a někdy, jako kdyby se to stalo včera. Těžce si povzdechl a podíval se směrem, kde zmizela zrzka. Bylo mu s ní dobře, ale to bylo zkrátka všechno. Pustil si ji do života, protože mu imponovala vším, čím oplývala. Krásou, inteligencí, i tou svou občasnou praštěností, a také láskou k autům, ale říkal si, že by ji nedokázal milovat. Nemohla za to, chyba byla v něm. On už pravou lásku potkal a ta byla pryč, společně se vším, co mu darovala. A pravá láska je za život přece jen jedna. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, než pevně semkl volant a pomalu vyjel pryč.

Elizabeth vešla do bytu s veselým pískáním. Byl překvapivě prázdný. Jen se smutně pousmála a šla si dát dlouhou horkou sprchu. U Willa se snažila alespoň trochu zkulturnit svůj noční make-up, i když to nebylo nic jednoduchého. Teď si ho odstranila úplně a pleť si vyčistila. Pak si šla sbalit na večer. Její nové komplety spodního prádla byly nedílnou součástí malého kufru.

***

Podzemní garáže opět praskaly ve švech. Byla tam k vidění celá sorta nejrůznějších upravených aut, všech barev. Toyota camry s oranžovými disky pomalu projížděla uličkou. Z otevřeného okna mávnutím ruky zdravila mladá žena s výrazně zrzavými vlasy a jantarovýma očima všechny, kdož ji také zdravili. Zaparkovala vedle Fastera, a poté s úsměvem vystoupila a rozhlížela se po Tonym.

"Čau Elzo," pozdravil ji mladý závodník.

"Nazdárek, hele, kde je Tony?" optala se po pořadateli.

"Byl vepředu, co vím. S Black phoenixem," pověděl.

Nasála vzduch nosem. "Tak toho vidět zrovna nechci," poznamenala s předstíranou jedovatostí.

Uchechtl se. "To chápu. Ale není zas tak zlej."

Jak v které chvíli. "Budu to muset přežít, nepozdravit Tonyho by se rovnalo sebevraždě," zamrmlala a vydala se směrem, jež ji Faster řekl. Cestou se v duchu uklidňovala, že je to přece pořád jen člověk, i když ho znala už trochu jinak, než na posledním srazu.

Zaregistroval ji jako první Tony. "Ale! Moje milovaná lištička," houkl na celou garáž.

Protočila oči a promnula si kořen nosu. "Tony, prosím tě, už mi tak neříkej," zavrčela, když se krátce objímali.