Pod křídly fénixe

10. Když budeš hodná

Tiše jako myška přišla do bytu, aby nevzbudila Silly a zaplula do svého pokoje. Vzala si střední černý kufr a do něj naházela potřebné oblečení a kosmetiku. Jak mluvil o té večeři, přibalila si líčení a chvíli se rozhodovala nad oblečením. Nakonec vyhrály tmavě modré, upnuté dlouhé šaty, a k nim i sandále na podpatku černé barvy. Tušila totiž, že na večeři do fastfoodu opravdu nepůjdou. Nezapomněla na náušnice, společenský kabát a pak, sedíc na kufru, ho s námahou zavřela. Naškrábala vzkaz pro Silly a za pomoci magnetky jej nechala na lednici. Do velké kabelky přihodila psaníčko, nabíječku na telefon a vrátila se za Williamem.

Ten, když viděl kufr, se málem rozesmál. "Jedeš ke mně na dvě noci," poznamenal. Kufr si přebral a s lehkostí ho zdvihl do vzduchu, posléze uklidil do kufru auta.

"A co?" říkala mezitím. "Jsem ženská," nezaujatě mykla rameny a šla si sednout. Pobaveně zakroutil hlavou, zavřel kufr a nasedl na místo řidiče.

Dojeli k jednomu z mnoha mrakodrapů na Manhattanu na Upper East Side. V něm byly luxusní byty a penthouse patřil právě Williamovi. Zaparkoval v části podzemní garáže za závorou u budky s hlídačem, která patřila jen jemu. Bezděky se podíval na zeď opodál. Ani zdaleka nebylo poznat, že je otevírací. Usmál se a podíval na Elizabeth, která se zvědavě rozhlížela. Chvíli na ni zůstal viset pohledem, prohlížel si její kulatý nosík, hladké tváře a plné rúžové rty, než konečně promluvil. "Elizabeth?" Ihned se na něj otočila. "Tam za tou zdí je Black phoenix," ukázal s polovičatým úsměvem.

"Za zdí? Vážně? Já se přiznám, že jsem ho hledala, ale," mykla rameny.

"Pojď," vyzval ji a vystoupil. Šla za ním a nechápavě se dívala na tu šedou stěnu. Nikde neviděla skulinky, které by napovídaly něco o tom, že tam je brána. William zamkl auto, jež přitom zablikalo, a poté sáhl do kapsy, kde zmáčkl ovladač. Nosil ho vždy při sobě. Kdyby se cokoliv stalo, o phoenixe přijít nechtěl, i když to tady bylo špičkově zabezpečené, on měl vlastní zkušenost s tím, že nic na světě není stoprocentně bezpečné. Nic.

Jak se stěna začínala otevírat, Elizabeth obdivně vydechla. "To, jak?"

Samolibě se usmál. "Kouzlo."

Protočila oči a radši se zaměřila na tu černozlatou krásu, která na ni vykoukla. "Bestie zavřená v kleci, smutné," pronesla.

"Když budeš hodná, možná tě vezmu na projížďku."

Pomalu se na něj otočila a přimhouřila oči. "Hodná?" zeptala se.

Jen se uculujíc přikývl. "Ano Elizabeth, hodná," řekl už mnohem tišeji. Zablýsklo se mu v očích, kterýma ji upřeně pozoroval.

Po tomhle málem zapomněla, jak se dýchá. V jeho hlase teď zaslechla možnou skrytou hrozbu, něco temného, co u něj doteď nepostřehla. Navíc se na ni díval způsobem, jakým dosud ne. Podmanivým. Začínala se obávat, jak ten víkend u něj dopadne, když ho tak pozorovala. Přišel jí totiž jako lovec, poprvé za ten měsíc a kousek, co ho znala jako Williama, a to ji lehce zneklidnilo.

Jelikož se nezmohla ani na slovo, ujal se toho, více než potěšen její reakcí, on. "Roky v něm jezdím sám. Sedačka spolujezdce mi slouží jen na odkládání masky."

Když promluvil normálně, probralo ji to. Lehce. "Aha," řekla, jakmile ale zjistila, že má ochraptělý hlas, rychle si odkašlala, což mu neuniklo, a tak se nenápadně potutelně usmál. Nevyšel ze cviku.

Kdysi si dokázal skoro jediným pohledem zařídit žhavou noc, dokud nepotkal ji. Najednou se mírně zamračil, když si nechtěně vzpomněl. "Tak jo, můžeme jít dovnitř? Jsem trochu unavená, ať neprospím celý den. To bych nerada," řekla a to mu alespoň trochu pomohlo z hlavy vytěsnit tragické vzpomínky.

"Ovšem, pojď." Stiskl ovladač, aby se stěna opět zavřela. Cestou vzal její kufr z auta a přivedl ji k výtahu. Jak do něj nastoupili, cítila se trochu nepříjemně. Jeden by řekl, že to bude v tak stísněném prostoru mezi nimi jiskřit jako porušené elektrické kabely, ale místo toho vládla zvláštní ponurá atmosféra, kterou si neuměla vysvětlit. Jemně pootočila hlavu, aby na něj viděla. Díval se před sebe a měl nepřítomný výraz, jakoby snad na něco vzpomínal? Nebo byl jen zamyšlený? To netušila, ale přišel jí trochu smutný.

Něžně ho vzala za ruku. Překvapeně zamrkal a zavrtěl hlavou. Pak se na ni podíval. Konejšivě se na něj usmála. "Nevím, co tě trápí a nechci vyzvídat, ale ať je to cokoliv, hoď to za hlavu. Teď na to prosím nemysli, protože mě pohled na tebe momentálně bolí a to asi nesnesu," řekla tiše.

Trhaně se nadechl a vtáhl ji do náruče. "Děkuju," šeptl.

"Za co prosím tě?" podívala se na něj.

"Za to, že jsi, Elizabeth," řekl skoro neslyšně, ale byl dost blízko na to, aby to její uši zachytily zřetelně. Natáhla se pro jemný polibek a posléze se oddálila.

"Později budeš mé přítomnosti možná litovat. Umím být pěkně otravná, víš?" řekla vědoucně.

Její mladičká hravost mu tak pomáhala. Přišla mu na její věk až moc vyspělá, dost možná za to mohl Michael Clark, její otec, kterého poznal jako poměrně nepříjemného, ale zásadového člověka. A právě možná její věk byl i důvodem toho, jak uměla z minuty na minutu přepnout z vážné na rozjařenou. A to se mu opravdu zamlouvalo, protože vážné a upjaté lidi neměl moc v lásce, sám takový běžně nebyl. Běžně.

"Myslím, že to zvládnu," pronesl chraplavě. Ona se jen uculila a opět ho políbila. Tento polibek by se nejspíš i zvrtnul, kdyby necinknul výtah. Teď už oba se spokojenými úsměvy vešli do vstupní chodby. William rozsvítil a Elizabeth se naskytl vskutku zajímavý výhled. V menší chodbě byl kovový věšák a botníkem s rohožkou, ovšem dále se rozhléhala obrovská místnost. Otáčela se kolem své osy, aby jejím zvědavým očím nic neuniklo.

Nalevo byl prostorný balkon, kam by se nejspíš vešel i menší bazén na léto. Naproti ní byly dveře a napravo jen prázdné prostranství, ale když udělala pár kroků, za rohem na ni vykoukl kuchyňský kout, moderně vybavený, s dlouhou dřevěnou deskou na mramorovém pultu. Dál byly další dvoje dveře. Nechtěla být tak troufalá, aby do nich drze nakukovala, ale dál šla a rozhlížela se. Za kuchyňskou částí byl široký bílý sloup a za ním schody s kovovým zábradlím vedoucí nahoru. Zvědavě tam nahlédla.

Celou dobu ji se zájmem a trochu s pobavením pozoroval. Přišla mu jako Alenka v Říši divů. Alenka s ohnivými vlasy. Ale také přece musela vyrůstat v přepychu, tak moc nechápal, čemu se tolik diví.

"Jdi tam, máš tam pokoj. Patro pro hosty," osvětlil jí. "Zítra tě provedu."

"Dobře," s úsměvem přikývla a vydala se nahoru. Byla tam menší chodbička v béžové barvě a opodál dřevěné dveře, které otevřela. Pokoj pro hosty byl poměrně velký, se velikými okny a postelí pro... dva? Zakroutila nad tím hlavou. Před postelí ležel kobereček. Napravo byly dvoje dveře. V prvních koupelna a ve druhých šatna. "Šatna? Vážně?" otočila se překvapeně. "Proč mají mít hosté vlastní šatnu?"

"Protože jsem to chtěl," mykl rameny a položil kufr, který měl doteď v ruce.

"Oh, ježiši, děkuju za ten kufr," vyjekla, když jí došlo, že si z něj udělala poslíčka.

"To je v pořádku," usmál se a přistoupil k ní. "Zabydli se. Kdyby jsi měla hlad, v lednici jsou těstoviny. Když tak ti je ohřeji. Nevím, kdy půjdu spát." A pohladil ji prstem po tváři.

Zmateně zavrtěla hlavou a podstoupila, aby mohla normálně mluvit. "Tak počkat - ohřeješ? Cože?"

Zacukaly mu koutky. "Starám se o sebe sám, Elzo, nemám hospodyni," řekl, protože mu bylo jasné, že ji zajímá přesně to.

"Wau," vydechla. "To zírám. Kde na to jako bereš čas?"

"Na jídlo si ho vždycky udělám," mrkl na ni a odešel. "Ráno tě přijdu vzbudit, půjdeme běhat," dostalo se k ní.

"Ses posral?" řekla si pro sebe.

————————-
Ne, ještě s tím kojtusem vydržte. 🤣