Pod křídly fénixe

28. Zkrat

Vážení čtenáři!
Protože se mi dnes povedlo v konceptech dokončit tento příběh, mám takovou radost, že vám sem dnes přidávám další kapitolu! 😁 Psaní fénixe totiž vůbec nebylo jednoduché, často jsem se stresovala, byla bezradná, nebo se vztekala. 😅
Zároveň očekávejte častější vydávání. :) 
Už se nemůžu dočkat, až si přečtete, co vše jsem si pro vás nachystala. 😁 Pěkně se nám to ještě rozjede a trochu vás vystresuju. 😁
A začíná to právě touto kapčou!
Enjoy. 🖤🖤

Ps: dejte mi do komentářů vědět, jak často chcete, abych vydávala. 🖤

Milovali se dlouho, nikam nespěchali. Dali si záležet s předehrou, a když bylo po všem, v krbu světélkovaly už jen žhavé uhlíky. Elizabeth ležela Williamovi na hrudi, který byl uveleben na velkých polštářích. Měli přes sebe přehozenou slabou deku a Will si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Byli tak spokojeni a to nejen vlivem slasti, kterou si dopřáli, ale také i díky tomu, co si vyjasnili. Pokrytecky je oba těšilo, že si navzájem přislíbili jakousi exkluzivitu. "Věděla jsi o tom, že v Turecku na nějakých místech ještě jedí na takových polštářích?" poklepal vedle sebe.

"Ano, s jazykem nás učili i historii a zvyky, doplňková výuka," usmála se a podívala se na něj.

Dlouze si povzdechl. "Máš opravdu velmi krásné oči," zašeptal.

Zářivě se usmála. "Děkuju. Ty jsi krásný celý, ale to už jsem ti přece říkala," zapředla.

Se zjihnutým pohledem si ji vytáhl pro polibek. "Ty oddělené pokoje mě neodradí ani omylem," poznamenal.

Zasmála se. "Mě taky ne," zakroutila hlavou a opět ho líbla. "Ani bych to nevydržela. Nejspíš bych ani neusla." Dlouze se na ni zadíval a na krátkou chvíli, jakoby opět přemýšlel. "Nad čím to pořád dumáš?"

"Ani nevím," zalhal. "Spíš než přemýšlím, si užívám chvíli." To bylo menší přiznání, ale také poloviční lež. Možná, možná opravdu časem...

Zářivě se usmála a velice dlouze se mu přitiskla na ústa, než se opět uvelebila na jeho hrudi. "Já taky," vydechla.

Vnímal to. Vnímal, jak je jim spolu dobře, a jak se k sobě chovají. Na hrudi se mu usadil hřejivý pocit, díky její přítomnosti, konečně se necítil osamělý. Ale stále ho to mírně děsilo.

Blížilo se jedno smutné datum, datum, kdy o všechno přišel. A v ten den se vždy uzavře před celým světem a jen si smutně vzpomíná na to, jak byl kdysi šťasten. Tento den mu nikdo nikdy nesměl narušit a on vůbec netušil, jak to poví Elizabeth. Neměl totiž sílu o té katastrofě mluvit. Ani ti, jenž smutek prožívali s ním, o tom nikdy jindy, než v ten den, nemluvili. Věděli proč. To téma bylo totiž po celý rok tabu. A nebyl si jistý tím, že by o tom dokázal otevřeně hovořit někdy jindy a už vůbec ne s Elzou. Ať byla jaká byla, nemyslel si, že by někdy jeho bolesti a ztrátě porozuměla.

***

Elzu vzbudil zvuk tekoucí sprchy. Překvapená zjistila, že leží v posteli. Musel ji v noci přenést.

Pomalu se posadila a rozhlédla po jeho ložnici. Zrak jí zabloudil ke koupelně, kam posléze i zamířila. Do pootevřených dveří nakoukla její zrzavá hlava, aby spatřila robustní záda vysokého muže, který si akorát oplachoval vlasy. S velkým zalíbením si prohlížela svaly na rukách a zádech. V neposlední řadě ji zaujal jeho pevný zadek, ale jak tak po něm brouzdala pohledem, najednou si všimla dlouhé jizvy táhnoucí se od poloviny stehna až po kotník. Byla sice vybledlá, ale velmi široká, takže i přes svou barvu poměrně výrazná. Bezděky se zamračila, pozůstatek zcela určitě vážného zranění nevypadal vůbec hezky.

"Zavři ty dveře, táhne sem," ozvalo se najednou, načež se majitel onoho hlubokého hlasu otočil. Jeho pobavený výraz ovšem zmizel, jak si všimnul toho jejího. "Děje se něco?"

"Ta jizva, minulý víkend jsem si jí ani nevšimla, ale vypadá strašně. Co se ti stalo?" optala se.

Sklopil hlavu a pevně semkl víčka. Měl počítat s tím, že si jí všimne. "Autonehoda," řekl přidušeně, "měl jsem rozdrcenou nohu."

"Proboha," vydechla. Chtěla se zeptat ještě na mnoho věcí, jako například kde a kdy se to stalo, ale jak ho tak pozorovala, jak celý ztuhnul, hádala, že se mu o tom nemluví dobře. "No, každopádně to dopadlo dobře, když ji vůbec máš," řekla povzbudivým tónem hlasu.

Prudce vzhlédl, aby se na ni podíval. Díky vodě ze sprchy neviděla, že mu je do breku. Měl na jazyku větu, že v ten den ztratil naprosto všechno, co měl, a že mu je nějaká noha ukradená, ale nedokázal to vyslovit. Nešlo mu to přes ústa.

"Divím se, že dokážeš běhat," pokračovala, nevšímajíc si jeho stavu.

"Byla to pozdější forma rehabilitace a už mi to zůstalo," odpověděl, snažíc se vzpamatovat.

"Za to tě cením, hádám, že jsi dnes už byl," pousmála se.

"Ano," přikývl.

Zakroutila hlavou. "Já jsem vážně schopná prospat i apokalypsu."

Jeden koutek úst mu vyletěl do pobaveného polovičního úsměvu, ale Elizabeth mu chudák nevědomky připoměla nejhorší chvíle jeho života, a tak mu do smíchu moc nebylo. A když vlezla k němu do sprchy a vyzývavě se na něj podívala, ani to s ním nehlo. Poznal, že potřebuje být chvíli opět sám. "Musím vyřídit nějaké pracovní hovory. Pak přijdu," řekl a zmizel tak rychle, až se za ním překvapeně ohlédla. Viděla jen jeho záda s ručníkem v ruce ve dveřích, a tak se ani nestihla zeptat, jestli je v pořádku. Vystřelilo jí obě obočí. Co to sakra zase bylo?

***

Elizabeth si po sprše udělala jídlo, a nejen sobě, ale i Williamovi, které mu poté nesla. Na tváři měla lehce nejistý úsměv kvůli tomu, co se stalo ve sprše, ale chtěla ho nějak rozveselit. Došlo jí, že se asi zase trápí a začala ji hlodat myšlenka, jestli v tom autě náhodou nebyl sám. Ta představa ji vyděsila, ovšem bylo jí jasné, že to z něj nedostane. Nikdy neřekne nic, co sám nechce.

Ani nevěděla proč, ale nenapadlo ji zaklepat na dveře jeho pracovny. Prostě do nich vešla. Našla ho sedícího za stolem, dívajíc se na fotografii v rámečku, jenž držel v ruce. I když to trvalo jen pár sekund, než vzhlédl, všimla si jeho smutného, skoro až zoufalého výrazu. Ale jak se na ni podíval, silně se zamračil. "Neumíš klepat?" zavrčel, až se zasekla.

"Já... přinesla jsem ti jídlo," vykoktala zaskočeně.

"Když se někam vchází, je slušností klepat! Přijde ti normální sem jen tak vtrhnout? To nemáš žádné vychování?!" Poslední větu zakřičel ve stoje. Vstal tak rychle, že se za ním odrazila židle.

S ní to trhlo. Nebyl to příjemný zvuk, navíc ho takto viděla poprvé a nemyslela si, že na ni křičí jen proto, že nezaklepala. Nachytala ho při vzpomínání, o kterém očividně nechtěl, aby věděla. "Omlouvám se, ale nemusíš na mě hned řvát. Donesla jsem ti jen oběd," bránila se.

"Běž," zavrčel.

"Cože?" vydechla. On ji vyhazuje? "Wille, nevím co se ti stalo, ale už jsem ti přece říkala, že nejsi sám. Jsem tu pro tebe," snažila se ho konejšit, ale jen tím přilila olej do ohně.

Odfrkl si. "Týden spolu spíme a ty si hned myslíš, že se mi můžeš cpát do života?" řekl až skoro pohrdavě. "Neser se do něčeho, do čeho ti nic není!"

V Elizabeth silně hrklo až zalapala po dechu. Jeho slova byla horší, než probuzení ledovou vodou. Ostře se jí zařezávala do uší a zanechávala v ní hořkou pachuť pravdy. Jen spolu spí. Co si vlastně myslela? Chvíli na něj nevěřícně zírala, než talíř položila na stolek, otočila se a beze slova odešla.

Dopáleně zapadl zpět do své židle a zakroutil hlavou. "Taková nevychovanost," zavrčel si pro sebe.