Pod křídly fénixe

38. Clark group

"Takže brzdy, spojka, převodovka - všechno v cajku." Simon odříkával detailní stav auta. Bedlivě ho prohlédl na zvedáku, i Elizabeth si pod něj sama lehla, čemuž se prodávající jen pousmál. Jmenoval se Ben. Bylo mu třicet a závodil od střední školy, jako Elizabeth. O hlavu vyšší než ona, poměrně drobné postavy, s hnědými vlasy a živýma zelenýma očima. Byl to takový "dlouhán" jak ona sama takové typy nazývala. Vysoký a hubený.

Když přijela, zářivě se na ni usmíval. Hned od počátku se zdál být milý, přívětivý, s mozkem umístěným tam, kde ho měl mít. Na rozdíl od Jimmyho, který se kolem nich nenápadně motal a sledoval, jak si Ben a Elza sedli. Moc se mu to nelíbilo. Často litoval toho, jak se zachoval, ale Elizabeth mu dala už několikrát jasně najevo, co si o něm myslí. Neměl šanci ji získat zpět a dobře to věděl.

Ona si jeho sondování všimla a v duchu se hrozně smála. Kdyby jenom věděl, co za uplynulé týdny zažívala. Ale to bylo pryč a ona to dobře věděla. Byla středa a on se jí doteď neozval, vlastně to už ani nečekala. Jen se snažila ho ze své mysli vytěsnit, protože nechtěla dopadnout jako po Jimmym, chtěla žít a při pohledu na to auto, se jí život do žil vskutku vléval. Přímo adrenalin a touha ho pořádně projet. Smutno jí sice stále bylo, ale dostala nový důvod, proč se opět usmívat. A bylo to právě to auto, ne Ben, ten se jí líbil o mnoho méně, než krásný nissan. I když se na ni pořád tak přiblble usmíval, nijak jí to neohromilo.

"Takže jo, za mě je všechno v pohodě," ukončil Simon svůj proslov.

"Za mě taky," usmála se a otočila na Bena. "Je vidět, že ses o něj pěkně staral. Nic mu nechybí."

"Jinak to ani neumím," pronesl Ben. "Tak se můžeme domluvit na ceně? Simon říkal něco o splátkovym kalendáři. S tím nemám žádnej problém."

"Super, tak to na mě vysyp," řekla trochu nejistě.

***

"Víš něco nového?" optal se William svého přítele. Stáli v jeho kanceláři a dívali se ven ze třetího patra na silnici plnou aut.

"Ne, ale je v pořádku. V pondělí by se měla vrátit do práce. Se Silly si volají. Věděla by, kdyby jí něco bylo," pověděl Daniel.

"Dobře, hlavně, že je zdravá," vydechl Will a promnul si zarudlé oči. Poslední noci toho totiž moc nenaspal. Pomineme-li přípravy na večírek, ani spát nemohl. Nešlo mu to, pokud už jeho tělo vyloženě nevyplo. Trápilo ho totiž, co Elze udělal a navíc neustále přemýšlel nad tím, co mu řekla v nemocnici.

Má přijít, až se naučí létat.

Ale nebyl kdo by ho to naučil, to musel sám. Sám musel přijít na to, jestli ji ve svém životě opravdu chce, nebo ne. Ale chyběla mu, cítil se prázdný. Proklínal se, že své emoce neudržel na uzdě. Vždyť ona tu pro něj chtěla být, chtěla mu být oporou a utěšit ho. A jak se zachoval on?

Nejradši by si dal pěstí.

Navíc si také přičítal vinu na nehodě a to bylo něco, co ho dovádělo k šílenství. Další autonehoda...

"To jo, ale teď mi řekni, jestli už víš, co budeš dělat? Vrátíš se k ní?" optal se blondýn opatrně.

Williamovi přišlo, že jeho otázka zněla, jako kdyby spolu chodili, ale v zásadě, jak jinak to lze nazývat? Jejich vztah překročil hranici nezávazného sexu snad hned první noc. Nikdy nebyli jen přátelé, i když si na to hráli. "Ještě nevím. Přemýšlím nad tím každý den."

"Přemýšlej rychle, nechci tě srát, ale taková holka moc dlouho sama nebude," pověděl Dan vědoucně, načež ho Will zpražil pohledem. Řeči takového typu opravdu nepotřeboval.

"Dík za upozornění!" zasyčel nevrle.

"No nemáš vůbec zač," rozmáchl se rukama.

Blakefort se radši otočil zpět a pohled opět upřel k silnici. Zjišťoval si informace o stavu Elizabeth tímhle způsobem již celé dny, protože mu přišlo hloupé jí psát po tom, co si řekli. Ale chtěl mít nějakou jistotu, tak si našel vlastní cestu.

Najednou ho mezi všemi těmi auty upoutalo jedno zlaté. Bylo na první pohled ze srazů a on zvědavě naklonil hlavu na stranu, protože ho neznal a tak netušil komu patří. Že by někdo nový?

***

Elizabeth cenu s potěšením odkývala, a pak se jen domluvili na částkách, které bude Benovi pravidelně posílat. Bylo to přijatelné, a tak jí naplnila neskonalá radost z toho, že má tak rychle po nehodě nové auto. Koneckonců - camry už byla v autonebi.

Nasedala do něj nejistě a ještě nejistěji odjížděla. Celou cestu jela velmi pomalu a pokaždé se desetkrát rozhlížela, když odbočovala, ale nakonec před bytový dům dorazila v pořádku. Jakmile zaparkovala, široce se usmála. Ale až pak jí došlo, že vlastně projížděla kolem firmy. Opět ji bolestivě bodlo v hrudi, ale ona v zápětí pohladila volant, aby se uklidnila.

"Upravím si tě k obrazu svému, budeš moje zlatíčko," mumlala si.

Když přišla domů, udělala si jídlo a poté na papír rozepsala, co vše chce na autě změnit, přidat, odebrat a kolik jí to bude stát. Vytvořila si předběžnou kalkulaci a všude přidala několik dolarů navíc, aby měla případně rezervu. Přičetla k tomu i splátky. Nakonec jí z toho opravdu vyšlo, že pokud chce tunit při splácení, což chce, musí si najít druhou práci. S povzdechem si schovala obličej do dlaní. Kdybych byla na vyšší pozici, tohle bych řešit nemusela, proběhlo jí poprvé v životě hlavou.

K večeru, kdy celý zbytek dne proseděla u notebooku a dívala se po pracovních nabídkách, jí zazvonil telefon. Čekala Silly, ta jí většinou v tuto hodinu volala, ale když spatřila nápis Táta, hrklo v ní. Co se děje?

"Ahoj tati," rozechvěle zvedla hovor.

"Ahoj Elzo. Ty se už ani neozveš?" ozval se hluboký hlas Michaela Clarka.

"Posílala jsem ti výplatu přece, jak jsi chtěl," pověděla s protočením očí.

"No, to sice ano, ale co třeba zavolat, či napsat jen tak svým rodičům. To tě nenapadlo? Krom toho, že jsi nám utekla z firmy do větší, o tobě nic nevíme."

Zase obrátila oči v sloup. "Promiň. Soustředila jsem se na práci. Ve zkušební době po mně docela šlapou." Taky jsem byla v Istanbulu a stihla zažít krátký románek s tvým hlavním investorem. Ještě něco chceš vědět, tati? Jo, a v tom Istanbulu jsem byla taky s ním, mimochodem.

"To by se ti nestalo, kdybys zůstala u mně," poznamenal.

"Ne, tam bys po mně šlapal ty," pronesla úsečným hlasem. Dokonale jí nahrál. Nemohla si to odpustit.

Ozval se krátký, skoro neznatelný povzdech. "Elizabeth Clarková, dělal jsem to pro tebe. Abys vše znala a uměla tak, jak ředitel firmy má. Jednou mi za to poděkuješ. A to jednou přijde už velmi brzy."

V tu chvíli se zarazila. "Tati? Co tím chceš říct?"

Zhluboka se nadechl. "Chci ti předat firmu, Elzo, pokud možno co nejdříve," řekl pevným hlasem.

Elzino srdce vynechalo jeden úder. Cože kurva? "Proč tak najednou?" Absolutně nechápala, proč se její otec rozhodl tak brzy.

"Nejlepší bude, když přijedeš a my ti s matkou vše vysvětlíme. Můžeš zítra?"

"No... ano, můžu. Odpoledne," zalhala. O nehodě s ním teď mluvit opravdu nechtěla.

"Výborně. Budeme tě čekat." A s tím hovor ukončil.

Elza si ještě chvíli držela telefon u ucha a zírala před sebe s pootevřenou pusou, jakoby tam viděla ducha. Její otec by se totiž Clark group nikdy jen tak nevzdal. Najednou byly myšlenky na Williama velice vzdálené.

Co se sakra děje?

____________
Taaaak? Mate typy?
Ale říkám vám, ze na to stejně neprijdete. Nechala jsem se totiž inspirovat tím, co se stalo mne. :) tento příběh je v mnoha ohledech těžce osobní...