Pod křídly fénixe

52. Horká hlava

Zrzka se ještě rychle podívala po své přítelkyni, která na ni s širokým úsměvem povzbudivě mrkla, a pak už cupitala za ním. Stačilo jí, jak se na ni všichni dívali, když přicházela. Zvědavě, možná nejistě či lítostivě. Blondýnu na recepci ani nepozdravila. Byla na ni tak naštvaná, že kdyby byla recepční řekla byť jen jediné slovo, Elza by si na ní vybila vztek na sebe samu. Ale ta naštěstí sotva broukla pozdrav. Její kamarádka nedopadla nejlépe a ona ji upřímně následovat nechtěla.

V tichosti došli do jeho kanceláře. "Zavři dveře," přikázal. Šel ke stolu, kde hodil na stůl portfolio, které si vyzvedl u Margaret. Poslechla ho obratem. Vypadal hodně naštvaně, což sice nebyl, ale chtěl tak působit. A vzhledem k jejímu výrazu se mu to i dařilo. Přetvařovat se uměl dobře, to věděl. Když nechtěl, nikdo nedokázal rozpoznat jeho pocity. Vždyť to také léta piloval.

Sedl si, opřel se a založil si ruce na hrudi. Propálil ji tak chladným pohledem, až se zachvěla. "Poslouchám," řekl jen, a pak sevřel ústa v přísnou linku.

Zhluboka se nadechla. "W-Wille," zakoktala se, musela si odkašlat, přičemž mu už málem zacukal koutek. Trestal ji, ano, protože ho předtím nenechala mluvit. Celou noc nespal, nejspíš spočítal všechny ovečky, berany, možná i mouchy a draky světa. A chtěl, aby se cítila podobně, jako on. "Už vím, jak to bylo," dostala ze sebe konečně.

"Vskutku? A co jsi tedy zjistila?" zeptal se s podmračeným výrazem.

"No, že jsem blbá, no," rozmáchla se rukama.

"Blbá určitě ne, ty mezi hloupé nepatříš. Spíš bych to nazval horkou hlavou."

"V zásadě je úplně jedno, jak to nazveš, prostě jsem to pěkně podělala," povzdechla si.

"To je pravda," lehce přikývl.

"Nevěděla jsem, co mám dělat. V tu chvíli toho bylo strašně moc. Nejdřív se dozvím o tom, že ses s Cubinne scházel, a potom vás hned vidím spolu," semkla víčka a promnula si čelo. "Navíc to, jak tě pak chytla za loket a odešla s tebou. Já vím, že není slušné takhle sondovat, ale já se prostě nemohla ani pohnout, když jsem vás viděla." Bezmocně se rozmáchla rukama. "A třešničkou na dortu bylo její sezení na tomhle stole," ukázala na něj, "a to, co se stalo pak...," dodala smutně. "Znovu opakuji, že vím, že jsem vás neměla takhle sledovat, ale já tak strašně..."

"Žárlila," dořekl za ní, stále se stejným výrazem.

"Jo," hlesla. Trhaně se nadechla. "Opravdu jsem žárlila."

"To je láska, Elizabeth, seznamte se," pronesl sarkasticky.

Protočila oči a konečně si dovolila, se posadit na pohovku. Ve Williamovi tím vyvolala jednu určitou vzpomínku, při které málem neudržel přísný výraz, a sice ji, opřenou o madlo s vyhrnutou sukní a holým, zarudlým pozadím. Díky tomu, se mu v hlavě začal rodit plán na pomyslný trest. Pevně semkl rty a poposedl si, aby chlípné myšlenky prozatím zahnal.

"Kdo žárlí, ten miluje," vrátila mu. "A já tě opravdu miluju, vždyť to víš. Zkus se vžít do mé situace, alespoň trochu mě pochopit."

"Já přece neříkám, že tě nechápu. Jen jsi mě měla na parkovišti nechat mluvit, pak by jsi sem nemusela chodit jako malé dítě na hanbu," řekl, snažíc se o klidný tón.

"Já vím, ale v tu chvíli mi to prostě nešlo."

"Očividně."

Podívala se na něj zkoumavým pohledem. Začínala mít dojem, že si s ní hraje, protože sarkasmus a ironii používal právě v takových chvílích. Ale byla opatrná. "No, a můžu teda vědět, co ti řekla? Jak k tomu vlastně vůbec došlo? Na jaké konto si to vůbec mohla dovolit? Vždyť už dobře věděla o mně," zeptala se mírně naštvaným hlasem.