Pod křídly fénixe

35. Noční můra

Byl pátek a Elizabeth si balila k Williamovi na víkend. Dělala to už tak nějak automaticky. Nemuseli si ani nic domlouvat, pro ní už každý víkend zkrátka znamenal, že bude u něj. Popadla svůj černý kufr střední velikosti a celá natěšená se vydala k toyotě.

Ale když výtah cinknul a ona se ocitla v penthousu, byla velmi překvapená. Všude byla tma, nesvítila jediná lampa, ani bodovky v kuchyni. Nehrála televize. Tma a zvláštní ticho. Nepříjemně se ošila.

"Wille?" houkla do temnoty, ale posléze si sama rozsvítila. Oslovený, když ji zaslechl a vzápětí spatřil pruh světla, linoucí se do jeho pracovny, pevně semkl víčka a promnul si čelo. Zapomněl jí napsat.

Když se jí nedostalo odezvy, šla pomalu vpřed. Bedlivě se rozhlížela, po kuchyni, hale a pohled jí padl na pootevřené dveře do pracovny. Něco jí tu nehrálo. Zhluboka se nadechla a pro jistotu rozechvěle zaklepala. To kvůli nedávné zkušenosti. Nechtěla, aby se to opakovalo. "Wille?" zopakovala tiše.

"Řeknu ti jen jediné - jdi pryč," ozvalo se zpoza dveří tiše. V jeho hlase zaslechla smutek, jakousi zoufalost a sevřely se jí z toho pocitu útroby.

"Co se děje?" zeptala se tiše. Nedalo jí to, ale tušila, že to opět souvisí s tou nehodou, proto byla opatrná a mluvila tiše. "Nechci tě opouštět, pokud ti je špatně. Chtěla bych tě utěšit a být ti oporou." Mluvila, netroufajíc si vejít.

"Proč?"

Zasekla se. Proč vlastně? Jednoduché... "Záleží mi tobě. Nechci abys trpěl."

"Na to už je pozdě."

"Nikdy není. Pokud člověk chce, vždy se mu pomoci dostane," hlesla.

"A co když mi pomoci není? Co když se stane něco, co se už nedá zvrátit, Elizabeth. Co pak?"

"Začni odznova." Dívala se na dveře a přemýšlela, kdo v tom autě sakra seděl s ním, že ho to tak silně zasáhlo.

"Elizabeth, odejdi," řekl místo odpovědi. "Chci být sám."

"Dobře, tak já přijedu zítra," pověděla tedy smířlivě a chtěla se otočit a odejít, jenže William ještě nedomluvil.

"Nejezdi už vůbec."

V tu chvíli se jí zastavil tep. Hrklo v ní, posléze se jí sevřelo celé tělo v bolestné křeči, jak se jí z hrdla vydral vzlyk, který potlačovala. "Cože?"

"Slyšelas. Prostě už nejezdi. Nechci se s tebou dál scházet." Jak to řekl, v Elze se ozvala hrdost. Takhle teda určitě ne. Už ne!

Bez zeptání otevřela dveře, spíše je rozrazila. "Proč?" houkla. Spatřila ho sedět opět u té samé fotky, ale v tuto chvíli jí bylo už jedno, jak zareaguje. "Pod vlivem smutku od sebe odháníš někoho, kdo ti chce být oporou? Proč sakra?" Zvedl k ní oči. V šeru, kdy pracovnu osvětloval jen pruh z haly, měl černé oči, ale i tak viděla ten ztrápený obličej. "Uvědomuješ si, že teď neubližuješ jen sobě, ale i mně? Já tě mám ráda, Wille!" To už skoro křičela. Panikařila.

"Co pořád nechápeš? Jaká opora? Ty nikdy nemůžeš pochopit to, co se mi stalo! Nerozumíš tomu!" Také postupně zvyšoval hlas. Dopálilo ho, jak drze opět vešla.

"Tak mi to vysvětli! Nemůžu rozumět něčemu, o čem nic nevím!" vrátila mu napůl zoufalým a napůl naštvaným hlasem.

"Nechci ti nic vysvětlovat. Chci abys okamžitě odešla a nechala mě konečně na pokoji!" sykl.

Trhaně se nadechla a prozatím silou vůle polkla slzy. "Fajn, tak dobře. Já odejdu, Williame, ale ještě před tím ti něco povím... To, že tu budeš takhle sedět a odhánět od sebe lidi, kteří ti chtějí pomoci, ti mrtvé nevrátí!" prskla jedovatě, na patě se otočila a silně bouchla dveřmi. William na ně zůstal jen zaraženě zírat.

Proběhla halou, popadla kufr a tlačítko, kterým se přivolával výtah, stiskla asi desetkrát za sebou. Po nastoupení dovolila svým slzám, aby se projevily. Hrdlo jí začalo zanedlouho pálit, nářek byl silný. Bylo jí to tak líto. Když už si začínala myslet, že by se to mezi nimi mohlo začít vyvíjet, když už pomalu připouštěla, že ho má více než ráda, on to ukončí. A proč? Kvůli něčemu, o čem nedokáže mluvit. Ano, nechápala jeho bolest, ale neměla ani šanci ji pochopit, protože on jí to nevysvětlil. Místo toho ji od sebe odehnal.

Do své camry naskočila jako na pružinách. Nejdříve vztekle praštila do volantu a poté se o něj na chvíli opřela. Slzy smáčely i jej. Poslepu nastartovala a poté se narovnala. Zvládla se připoutat a pak vyjela. Ještě v garážích se minula s nějakým autem, ale blíže ho nezkoumala.

Bylo jí neskutečně špatně. Přišlo jí, že její vztahy jsou snad prokleté. Vždy, když k někomu začínala něco cítit, podělalo se to. Nejdřív nečekaně otěhotněla, a když otec dítěte malé zavrhl, musela jej dát pryč, protože by se o něj v té době nezvládla postarat. A teď, když jí opět začínalo svítat na lepší časy, měl před ní tajemství, které nedokázal unést.

Přišla si jako uřknutá. Bojovala jak mohla, ale život jí stále házel klacky pod nohy. Vždy je dokázala přeskočit, ale teď si myslela, že už tu sílu nemá, že už znovu další klacek nepřeskočí. Chtěla s Williamem být, opravdu chtěla. Vzpomínala na to, jak jí říkal zlato, sladká Elizabeth, jak ji hladil, utěšoval. Přestala dávat pozor na cestu.

Nedaleko byl bar, před kterým se na chodníku handrkovali dva muži o ženu. Postrkovali se a najednou jeden do druhého strčil tak, že ten ztratil rovnováhu a upadl do silnice. A právě v tu chvíli projížděla toyota camry. Elizabeth si ho všimla na poslední chvíli akorát tak, aby strhla volant. Jenže to bylo na tu rychlost, kterou jela, moc prudké, a tak se auto převrátilo. Třikrát.

_________
Tak už nám to konečně začalo! 😁😁😎

Je sobota - tradiční vydávací den fénixe i kdyby trakaře padaly.

Tak, co říkáte? Čekali jste to? 😁😁

A jó! Jsme mírně za půlkou příběhu.
Ještě se toho stane... 🤷‍♀️🤷‍♀️😈

V médiích Lee... alias Will. 🤤🤤 slinty slint. 🔥