Pod křídly fénixe

44. Veřejné vyznání

Konverzaci se podařilo znovu oživit a tak, když se lidé ve skupince bavili mezi sebou, William vzal Elizabeth něžně za loket a odtáhl stranou.

Nejistě se na něj podívala. Čekala totiž přesně takovou otázku, která opravdu přišla. "Kdy pojedeš na tu adresu, co jsem ti poslal?" optal se, mírně nakloněn k ní.

"Už jsem tam byla," hlesla s pohledem upřeným na jeho rozložitou hruď v obleku.

Po její odpovědi měl oči navrch hlavy. "A proč jsi nedala vědět? Přece jsem ti říkal, ať se ozveš."

Trhaně se nadechla a očima těkala všude možně, jen aby se nemusela podívat na něj. "Chtěla jsem si o tom promluvit z očí do očí. Navíc jsem to potřebovala vstřebat."

Jak si ji tak prohlížel, poznal, že je nervózní. "A proto se mi do těch očí nedíváš? Elizabeth, koukni se na mě," řekl vlídným příkazem.

"Nemůžu," zakroutila smutně hlavou a sklopila hlavu..

"Proč?" nechápal.

"Protože se cítím strašně, Wille. Je mi nanic z toho, jak jsem s tebou mluvila. A je mi to líto, všechno."

"Elizabeth, podívej se na mě," rozkázal už tvrdším hlasem. Tak to tedy celá rozechvělá udělala a musela zamrkat, aby se pod jeho uhrančivým pohledem tmavých očí nerozsypala uprostřed haly plné lidí. "Nevím, co přesně ti je líto, ale nechci, abys byla smutná. Za tu nehodu přece nemůžeš, a ani jsi o ní nevěděla. Proto ani nemůžeš za své chování. Já ti vůbec nic nevyčítám."

"Mohla jsem mluvit citelněji. Je mi opravdu trapně, Wille. To, co se ti stalo, si nedokážu vůbec představit. Je neuvěřitelné, jak jsi se sebral, založil firmu a šel dál." Zhluboka se nadechla. "Teď plně chápu všechny ty tvé stavy. A musím se ti rovnou přiznat, že nevím, jestli je dobrý nápad, abychom se k sobě vraceli. Nedokážu se ti ani pořádně podívat do očí." Opět zakroutila hlavou a povzdechla si. 

Ale Will zcepeněl. Vůbec se mu nelíbilo, kam její slova směřovala. "A to proč? Jen proto, co jsi zjistila?"

"Ano. Necítím se na to, ti stát po boku. Nemyslím si, že jsem... pro tebe vhodná," dostala ze sebe přidušeně.

Dřív než Will stihl něco odpovědět, k nim přišla Margaret. "Pane Williame, omlouvám se, ale všichni hosté jsou přítomni, můžeme začít," oznámila.

"Dobře, děkuji," kývl na ni a žena se taktně vzdálila. "O tomhle si ještě promluvíme, Elzo," ukázal na ni prstem. "Já ti to neprozradil proto, abych o tebe taky přišel," dodal a byl pryč. Přidal se k Danielovi a Jaydenovi, kteří už čekali u pódia. 

A v hlavě se mu zničehonic zrodil plán, který byl možná tak trochu šílený na jeho poměry, ale nemohl si dovolit o ni přijít. Prostě nemohl.

Zrzka mu zůstala zírat na záda, neschopna jediného pohybu. Jeho poslední slova v ní vytvořila emocionální bouři, se kterou si nevěděla rady. Pomohla jí až Silly, která ji celou ztuhlou odvedla k nejbližšímu stolu na stání. "Co je? Vypadáš, jako bys viděla ducha," prohlásila.

"Ještě toho trochu," vyhrkla Elza a dopila obsah skleničky. Jelikož se na ni Silly stále tázavě dívala, začala ze sebe pomalu soukat slova hned po tom, co si u kolem procházejícího číšníka objednala vodu. "William se chce dát znovu dohromady."

"No, tak to jsem už pochopila," odsekla trochu vyčítavým tónem, ale při lítostivém pohledu své kamarádky pookřála. Věděla, že má starostí nad hlavu. "Ale vždyť to je super, ne? Však jsi vypadala jako tělo bez duše a on tě má nejspíš fakt rád. Stačí ho chvíli pozorovat ve tvojí blízkosti. Pořád se na tebe dívá, ale fakt pořád. Navíc to, jak odsekl panu Rodrickovi," zamlaskala. "Je jasnej."