Pod křídly fénixe

9. Zajímavé pozvání

Elizabeth se při usínání usmívala. Se Silly si nakonec povídaly velmi dlouho a daly si k tomu i vínko. Blondýnka totiž vyzvídala, jak se její přítelkyně s Williamem sblížili. Zrzka si vymyslela, že po sobě prostě koukali tak dlouho, až se ho jednoho dne opatrně zeptala a jeho odpověď byla kladná, ale zatím mezi nimi k ničemu, než k polibku, nedošlo. Na to Silly vyzvídala, jak líbá.

A tak se postupně propracovaly až k tomu, jaký je Daniel v posteli, ne že by to Elizabeth nějak extra zajímalo. Silly jí také řekla, že šéfové jsou zároveň nejlepšími kamarády, takže hádaly, že William a Jayden už o nezávazném vztahu mezi Danem a Silly vědí, protože blondýn navíc nepatřil mezi tajnůstkáře. Elizabeth zajímalo, jestli William něco svým kamarádům také řekl, nebo jestli si to nechává stále pro sebe. Přece byla pravda, že se ještě nedalo moc o čem hovořit, ovšem ona cítila to elektrizující napětí, které mezi nimi panovalo, když byli sami. Věděla, že to nebude moc dlouho trvat, až jejich zdrženlivost vezme plně za své. Jen jí vrtalo hlavou, jak se to asi stane? Nedokázala si to představit, tedy dokázala že, ale ne to, jak k tomu dojde.

Musela sama nad sebou zakroutit hlavou. Moc přemýšlela.

Když už si myslela, že usne, zapípal jí telefon. Otráveně zamručela. Kdo ji sakra prudí v půl dvanácté? Vzala ho, aby se dozvěděla, komu má utrhnout hlavu, jenomže tam svítilo Neznámé. Zamračila se a přejela přes displej, aby zprávu otevřela.

Neznámé: Nemůžu na tebe přestat myslet. W.

Nejdřív překvapeně zalapala po dechu a pak se krátce zasmála. Velmi ji potěšilo, že jí opravdu napsal. Sice mu své číslo nedávala, ale věděla, že si ho mohl lehce zjistit ze záznamů v systému firmy. A vůbec jí to nevadilo. V břiše jí totiž létalo hejno motýlů. Naprosto ji to odzbrojilo a dokonce zapomněla i na to, že už málem spala.

E: Mám to stejně.

Nemusela na odpověď čekat moc dlouho. Přišla téměř obratem.

W: Nemohu kvůli tomu usnout. Chtěl bych tě alespoň vidět.

E: Taky se mi hůře usíná, ale to k tomu asi patří. Kdy?

W: Hned.

Obočí jí vyletělo až do vesmíru. E: Cože? Hned? Víš, kolik je hodin?

W: Ano, hned. Vím, ale je pátek. Zítra máme přece volno.

Zakroutila hlavou. E: Dobře. Také tě chci vidět. Kam mám přijet?

W: Nikam, stojím dole. Pospěš si.

Vykulila oči a chvíli na displej nevěřícně zírala, než vyskočila na nohy. Ze svého okna nic neviděla, tak běžela do kuchyně a tam skutečně - dole u chodníku stálo černé nastartované auto. Nebylo to bugatti, ale ona dobře věděla, že muži jako on mají více aut. Vždyť jen její otec má tři. Navíc chirona asi vytahoval jen na srazy.

Rychle se oblékla do legín a dlouhého svetru se spadlým ramenem. V chodbě si vzala bundu, kotníkové kozačky na podpatku, kabelku a vyběhla ven. Ani nečekala na výtah a schody seběhla. Neuvěřitelně ji potěšilo nejen to, že jí napsal, ale že i přijel, a ani se za to na něj nezlobila, protože ho chtěla také vidět a byla strašně ráda, že se sám od sebe ozval.

Ze vchodu vyběhla s širokým úsměvem. Už stál opřený o auto, a jak k němu běžela, s úsměvem roztáhl ruce, aby ji posléze schoval ve své velké náruči a silně ji k sobě přitiskl. "To bylo rychlé," zahuhlal jí do vlasů.

"Jasně, že jo. Šla jsem přece za tebou," odtáhla se a zazubila.

S úsměvem ji dlouze políbil, hladíc ji u toho po tváři. "Jsem rád, že jsi souhlasila. Pojď, chci tě někam vzít." S přiblblým úsměvem přikývla a nasedla do auta.