Pod křídly fénixe

7. Vím, že to jsem já

V tu chvíli mu srdce vynechalo jeden úder. Mysl zaplavily nadávky všeho typu, které znal, ale ne na její osobu. To ne. Spíš tak všeobecně a na sebe, že si nedal pozor.

Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě a vrátila se k toyotě. Když nasedala, významně se na něj podívala a on v tu chvíli rezignoval. Odrazil se od chironu, a také s povzdechem nasedl.

Vedla ho nočními ulicemi velkoměsta až ke svému parku na předměstí, kde věděla, že si její společník případně může dovolit odmaskování. Vypla motor, vystoupila a sedla si klasicky na kapotu. Zapálila si cigaretu a čekala.

Chvíli mu to trvalo, ale to proto, že si právě sundaval tu kuklu a masku, jak posléze mohla vidět. Když vystoupil a ona ho spatřila, potutelně se usmála. "Působivé," pronesl, když přišel k ní. Auta stála předními nárazníky naproti sobě. Opřel se o svou kapotu a založil ruce do kapes.

"Děkuji, já vím," vrátila mu s širokým úsměvem.

Povzdechl si. "Jak jsi mě poznala?"

Její výraz se neměnil. Cítila se totiž jako nejlepší detektiv v Americe. Skoro jako kdyby vyhrála nějakou soutěž, nebo co. "Bylo toho víc," odpověděla. "Nejdřív oslovení Elizabeth. Nikdy jste mi tak neříkal, až ve firmě. Jinak mi přece každý říká Elzo. Potom vaše hodinky. Málokterý tuner si může dovolit platinové rolexky," pověděla s letmým ukázáním na jeho levé zápěstí. Také na ně shlédl a sám nad sebou zakroutil hlavou, proč si je na srazy nesundavá. "Pak také určitá gesta, a v neposlední řadě mi do sebe zapadly hlasy. I když ho máte utlumený díky masce, jak jsem vás slýchávala ve firmě, postupně jsem ho poznala," dodala vítězoslavně a rozmáchla se k tomu rukama v teatrálním gestu.

Opět zakroutil hlavou a promnul si čelo. Poté zvedl dva prsty. "Dvě věci. První - mimo firmu, nebo když budem sami, mi tykej. Bylo to tak dva roky, nevidím důvod v tom nepokračovat." Překvapená byla dost, ale nakonec přikývla. Vlastně to i dávalo smysl. "Druhá - čistě ze zvědavosti - jak jsi poznala platinové rolexky?" tázal se s přimhouřenýma očima. Buď je znalkyně nebo mě teď hodně zklame, pomyslel si.

Ona se ale uchechtla. "Otec je taky má."

Vytáhl obočí. "A mohu se zeptat, kdo je tvůj otec?"

"Michael Clark," odpověděla úsečně. Věděla, že ho William zná.

"S tím spolupracujeme," vydechl překvapeně.

"Já vím, že jo," přikývla.

"Teď mi vrtá hlavou, omlouvám se, ale proč nepracuješ u něj? Clark group patří k těm nejlepším ve svém oboru."

Přesně takovou otázku čekala. "Protože nechci. Nechci být tatínkova holčička, která bez něj nedokáže vyjít z baráku. Takový život jsem z fleku odmítla. Nechovám se tak, jak by si otec přál, ale nemůže s tím nic udělat. Žiju si podle sebe," vysvětlila.

Obdivně přikývl. Tak nejen, že je ze stejné vrstvy jako on, ne zlatokopka, jak se zprvu zděsil, ale ještě ke všemu rebelka. Také jako on. Zamlouvala se mu čím dál tím víc. Až si na chvíli myslel, jestli se mu to nezdá. "Chápu, není příjemné být v něčím stínu. Sám to nemám rád."

Uchechtla se. "Tak ty rozhodně v ničím stínu nejsi. Maximálně tak pod křídly fénixe," pronesla. "No, a to taky. Phoenix - firma i přezdívka. Nenápadné," řekla ironicky.

Mírně se zachmuřil. "Fénix pro mě má speciální význam, Elizabeth."

"Vážně?" zdvihla obě obočí.

"Ano, povstává z vlastního popela." A víc už neřekl.

Elza viděla, jak se mu změnil výraz. Možná až posmutněl. Zamrazilo ji. Tady něco nehraje... Ale rozhodla se ho netrápit, nechtěla ho trápit. "Je příjemné vědět, že nebudu mít v práci problém kvůli závodům," úlevně vydechla. "Když ses mě tenkrát ptal na Silvestr, úplně jsem ztuhla," zavzpomínala. "Proč ses vůbec ptal? Schválně?"