Pod křídly fénixe

12. Pár odpovědí

Strýček google vždy pomůže, našla si díky němu Williamův věk. Takoví muži jako je on, mívají nevýhodu v tom, že se o nich na internetu dá najít ledacos. Každopádně jí jeho staří nepřišlo ničím zvláštní. Tak nějak mu i tipovala - třicet šest. Nechápala tedy, proč jí to neřekl a radši vyklidil pole.

Mykla nad tím rameny. Jsou na něm věci, kterým zkrátka ještě nerozumí a je moc brzy na to, aby se ho vyptávala. Radši si dala další dlouhou horkou sprchu, aby povolily svaly na jejích nohách, jež nepříjemně táhly. Poté se převlékla do legín a tílka. S opětovně mokrými vlasy zamířila do kuchyně, s úmyslem si udělat kávu, kterou nutně potřebovala.

Nemusela, byla hotová v konvici. Opravdu se poslední dny neustále něčemu divila, ale dělalo jí neuvěřitelnou radost moci nahlédnout do jeho soukromí. Byla šťastná, že si ji k sobě pustil, a že to měl podobně jako ona, snad. Taky se mohlo stát, že ji po první noci pošle domů a už o něm uslyší leda tak ve firmě. Tahle verze jí nepříjemně vrtala hlavou, ale nechtěla si přiznat, že by takový byl. Nic tomu ani nenapovídalo. Spíš naopak.

Uloupila si jablko a sedla si za prostředními dveřmi k televizi. Nějakou dobu se dívala na nejrůznější filmy. Nechtěla ho rušit, když věděla, že pracuje. Hlavně zjistila, že má William Netflix, a to byl pro ni ráj. Jenomže nakonec u té televize usnula, protože nebyla zvyklá spát tak málo a už vůbec po ránu neběhala.

***

"Ne, to nepočká. Zařiďte to hned, Margaret. Je to důležitý krok." Vzbudil ji jeho zvučný hlas, ve kterém zaznívalo mírné podráždění.

Margaret? Pomalu se posadila, zívla si a promnula oči. Jak dlouho vlastně spala? "Vypadáš jako ospalé lišče," ozvalo se za ní pobaveně.

S ne moc příjemným výrazem se otočila. Stál předkloněn, opřený o pohovku s lehkým úsměvem a smartphonem v ruce. "Hele, já chápu, že jsem zrzka, ale vážně mi všichni musíte přezdívat liško?" optala se otráveně.

"Sedí to k tobě. Liška je rychlá a hbitá, jako ty, když sedneš za volant. Řídíš mimořádně, Elizabeth. A mimo to - je roztomilá, stejně jako ty, když zrovna neceníš zuby, ale vlastně i tak pořád vypadáš jako ona. Jen už ne tak příjemně," poznamenal.

Z toho všeho co řekl, ji zaujala jen jedna věta. Mírně se zarděla a uculila. "Já jsem roztomilá?"

Zacukal mu koutek. "Ovšem," přikývl. "Někdy až moc."

Usmála se. "Tak děkuju. Ehm, Margaret pracuje v sobotu?" zeptala se mírně rozhozeně. Z něj a taky proto, že si myslela, že je pracovní doba ve firmě pevně daná.

"Když je třeba, tak ano. Je to přece má asistentka," osvětlil jí.

Vykulila oči. "Margaret?" Dříve se již divila, že u něj neviděla žádnou pomocnici, ale nijak zvlášť jí to hlavou nevrtalo.

Opět přikývl. "Proto má pod sebou tolik lidí, aby vše stíhala. Ty jsi doteď nepochopila, že administrativní oddělení nám asistuje? Vždyť jsi sama byla na jednání a to rovnou valné hromady," řekl, jakoby to snad nebylo nad slunce jasné.

"Eh, to mi opravdu nedošlo, protože běžně má každé vedení firmy svou asistentku u sebe, ne o dvě patra níž."

"Já si to nastavil podle sebe," pronesl a sedl si k ní. "Jak ses vyspala?"

Zaúpěla. "No, dobře. Ta pohovka je pohodlná, ale v plánu jsem to teda neměla," řekla nahořkle.

"Nespala jsi dlouho. Asi dvě hodiny, co jsem byl v pracovně, hádám. A nechtěl jsem tě vzbudit, ale nevěděl jsem, že spíš." Položil si ruku za ní na opěradlo a pohodlně se uvelebil tak, že se položil do pololehu.