Pod křídly fénixe

39. Rána za ránou

Projížděla vilovou čtvrtí na předměstí Manhattanu. Jela pomalu a rozhlížela se. Toto místo znala jako své boty, prožila tu dětství. Dokonce minula i místo, kde se s Williamem poprvé políbili. Při té vzpomínce ji zapálily oči. Byla si jistá tím, že se bude s jeho ztrátou nakonec vyrovnávat ještě hodně dlouho.

Bílá brána vedoucí na prostorný dvůr před domem jejích rodičů se otevřela, když v terminálu zadala číselný kód, který už dlouhou dobu nepoužila. Jak zaparkovala, šla dovnitř jako na popravu. Cítila se nepřipravená na vedení Clark group, ale také byla zvědavá, proč se její otec tak rozhodl.

Ve dveřích ji přivítala služebná Olga, která jí dělala chůvu.

"Dobré odpoledne, Olgo," usmála se Elza mile. Vždy ji měla ráda.

"Dobrý den, Elizabeth. Moc vám to sluší," opětovala jí postarší žena výraz. "Pojďte prosím, vaši rodiče už čekají," pokynula jí.

Elza jí poděkovala a nechala se vést, i když dobře věděla, kudy jít. Po vile se rozhlížela, nic se tu nezměnilo. Dům byl celkově velmi prostorný a zařízen pohodlně, ne přehnaně moderně. Nábytek hlavně ze dřeva. Bylo znát, že tu žijí lidé, kterým je kolem padesáti let.

Michael a Eleanor Clarkovi seděli v obývacím pokoji s výhledem na zahradu. Jakmile jejich jediné dítě přišlo, Eleanor se překvapivě hřejivě usmála a Michael vstal.

"Elzo, konečně tě taky vidíme," pronesl teatrálně.

Nejistě k němu došla. "Ahoj tati, říkala jsem ti, že mám hodně práce." Schválně se i oblékla, jakoby jela přímo z PHOENIXu. Měla černý kalhotový kostým a bílou blůzu, také lodičky. Dokonce se lehce nalíčila.

"Teď jí budeš mít ještě více," podotkl, když dceru krátce objal.

"Děsíš mě," poznamenala a šla políbit matku.

"Moc ti to sluší," řekla Eleanor. Na to Elizabeth vytáhla obočí. Matka ji snad nikdy nepochválila vzhled.

"Díky," odpověděla zaraženě a posadila se do křesla.

"Slečno, dáte si kávu?" optala se zdvořile Olga.

"Jen vodu, prosím." Nebyla si jistá, jestli kávu tak brzy po té nehodě vůbec může, a i když doktor nic neříkal, nechtěla riskovat.

"Takže, Elizabeth. Pověz nám nejdříve něco o tvé momentální práci. Jak se ti tam daří? Jak se chovají tvoji nadřízení?" vyptával se Michael.

"Paní Margaret je moc hodná, chápavá a tolerantní, ale přirozeně lpí na dochvilnosti a zásadách. Nemůžu si na nic stěžovat. Jsem spokojená."

Přikývl. "A Blakefort? Canar a Smith? Jak se chovají ke svým zaměstnancům?"

O ou. "No, asi normálně. Nevím, co chceš přesně vědět. Pan Daniel je spíš takový uvolněný typ, pan Jayden moc nemluví a je hodně vážný." Krátce se odmlčela. "A pan William se hodně mračí. Člověk u něj nikdy neví, co přesně si myslí, ale nikdo z nich není zlý. Na nikoho si nezasedají, jsou spravedliví a pokud člověk pracuje tak jak má, dokážou to náležitě ocenit." I s bonusy.

"Výborně," pousmál se Clark. Olga akorát přinesla vodu. Položila ji na stůl a zase odešla. "Tedy, Elizabeth. Dny, kdy jsi byla zaměstnanec, jsou pryč. Potřebuji tě v naší firmě. S tvojí matkou," kývli na sebe, "jsme se rozhodli, že je na čase, abych odešel a více se věnoval domovu. Pověz, jsi připravená řídit Clark group?"

Přeskočila pohledem z otce na matku a zase zpět. Všimla si kradmých pohledů, jež po sobě házeli. Cítila ve vzduchu něco nevyřčeného. "Pocitově ne," přiznala, "ale vidím, že mi něco zatajujete. O co tu jde? Proč mi chceš firmu nechat tak brzo?"

Michael si povzdechl, chvíli mlčel a pak se nadechoval, že něco řekne, ale Eleanor ho zastavila. "Michaeli, já to řeknu," pověděla tiše a položila šálek s čajem, který měla doteď v rukách. "Elzo, dítě naše. Potřebujeme tě teď více než kdykoliv jindy. Otec chce být se mnou, aby na mě dohlížel," smutně se usmála.

Zrzka pociťovala první záchvěvy nejistoty. "Proč?"

Její starší kopie smutně zakroutila hlavou a úsměv byl ta tam. "Při cytologii mi přišli na myomy v děloze," začala opatrně. Elza drtila opěradlo křesla. "Byla jsem i na menší operaci, ale bohužel bylo pozdě. Nepomohlo ani odebrání té dělohy," řekla tiše, s pohledem upřeným k zemi.

Elizabeth viděla poprvé v životě svou matku takto slabou a bezmocnou. To samé otce. Michael seděl opřen na pohovce kus od Eleanor, ruce založené na hrudi a zachmuřený výraz. Jejich dcera pohledem opět přeskakovala z jednoho na druhého, než se zadívala na černou obrazovku televize. Ne, to pro boha prosím, ne...

Trhaně se nadechla. "Mami, ty máš rakovinu?"

"Ano. Ale první stádium," řekla, jakoby to snad mělo situaci odlehčit.

A bylo to. Elizabeth už dál nedokázala odolávat vší té bolesti, která ji poslední dny strašila, a když se jí přece jenom na chvíli ulevilo, opět se nenápadně připomněla. Hruď se jí stáhla, v hrdle silně zápalilo. Lapla po dechu, podívala se do stropu v poslední naději, že se uklidní, ale pak se schoulila a začala hlasitě plakat. Nedalo se tomu odolávat, po takovém zjištění už opravdu ne. Najednou jí přišlo, že se jí život opravdu kompletně zhroutil, nehledě na auto, co stálo venku. To bylo to poslední, co ji teď zajímalo.

"Elzo," jemná ruka jí přistála na rameni, "drahoušku, přestaň plakat. Pozítří nastupuji na léčbu. Vše bude zase dobré," pověděla Eleanor, ale nebyla si jistá tím, koho přesně uklidňuje. Jestli svou plačící dceru nebo sebe. Klečela na kolenou vedle křesla, kde seděla její dcera, byť na sobě měla drahý kostým, bylo jí to poprvé v životě naprosto ukradené. Jediné co chtěla, bylo dál v poklidu žít. Nic víc nechtěla.

"Jak je to možné, mami?" vzlykla Elza. Michael to celé jen pozoroval a snažil se zahnat vlastní slzy. Jeho žena měla rakovinu. Nic horšího si v tu chvíli nedokázal představit.

"Rakovina děložního čípku je v dnešní době už poměrně častá nemoc. Je na ni zaručená léčba. Pochytili mi to ještě včas, tak tu velká naděje na uzdravení je."

Elza potřebovala nějaký čas na to, aby dokázala srozumitelně mluvit. "Takže táta chce být s tebou při chemoterapiích, proto mám převzít firmu? Ale co když chci s tebou být také?"

Pousmála se. "Tak jsem to chtěla já. Nepřeju si, abys mě viděla v procesu. A to je něco, o čem odmítám diskutovat."

Povzdechla si a podívala na Michaela. "Tati?"

"Je to její léčba, rozhoduje si o tom sama. Přirozeně budeš do nemocnice jezdit, i sem, když budu doma. Ale Clark group nesmí zůstat bez dozoru."

"A jak mám asi sakra vést firmu, když má moje máma rakovinu?!"

"Musíš myslet na to, že se léčím, a že to není poslední stupeň. Zdaleka není nic ztraceno. Také mysli na to, že potřebujeme, aby firma nadále vydělávala, abychom měli na ty chemoterapie," vysvětlila Eleanor. "Teď musíš být ta nejsilnější ty, dítě naše," pohladila ji po tváři. "Potřebujeme tě."

A na to Michael důrazně přikývl. "Mohu ti zaručit, že s matkou budu neustále a také ti budu podávat pravidelné informace o výsledcích. Budeš vědět vše co my."

Elizabeth chvíli mlčela. Přemílala o tom, co po ní vlastně chtějí. Na jednu stranu měla pocit, že je to špatně, že by měla být s matkou také, ale na tu druhou tu nebyl nikdo, kdo by Clark group hlídal. A ona byla schopná se jim několik měsíců neozvat, kdežto oni spolu byli pořád.

A najednou dostala silný pocit touhy být takovou dcerou, jakou oni potřebovali. Pomalu se narovnala. "Dobře," vydechla a setřela si slzy, "převezmu Clark group."

_________
Sobota rovná se vydávací den. Tohle je tak depresivní kapitola, ale já vím o čem píšu, bohužel.
Každopádně, vydržte... :)