Pod křídly fénixe

43. Výroční večírek

Toho večera jela domů velmi pomalu, dokonce ji i pár aut vytroubilo. Neřešila je, nevšímala si jich. Snažila se jen vnímat cestu, aby se jí kvůli jejímu stavu opět něco nestalo.

Jakmile se za ní zavřely dveře, teprve si dovolila myšlením upadnout mimo realitu. Padla na zem chodby a znovu se úpěnlivě rozplakala. Potřebovala ze sebe tu sžírající lítost dostat. Nevnímala naprosto nic, ani pípající telefon, který posléze vyzváněl. Vůbec nic, jen vzpomínala, skládala si zážitky Williamových stavů dohromady s tím, co právě zjistila. Když se duchem nepřítomen díval do zdi, nebo jak mnohdy zmlkl jako když utne a v jeho tváři se objevila nezměrná míra bolesti. Teď jí konečně porozuměla, tomu všemu.

Tím, že se nehoda stala před založením firmy, se vysvětlovalo i to, proč o jeho rodině nikdo neví. Nemohl to vědět. V té době ho ještě nikdo neznal, ale moc rychle jí došlo, že Daniel a Jayden jsou nejspíše jediní dva lidé, kteří teď již spolu s ní znají celou pravdu. Možná ještě rodina zesnulé ženy, ale o ní nic nevěděla.

Nic jí neřekli, chápala, taky proč by měli? Však toto byla velmi citlivá věc, o které by se podle ní ani nahlas hovořit nemělo.

A v tu chvíli se i začala proklínat za to, jak to z něj necitlivě tahala. Vždyť to pro něj muselo být tak těžké! Jak by se asi jí mluvilo, kdyby se jí stalo něco podobného?! Zapřísahala se, že na něj už nikdy v ničem tlačit nebude. Ať jí poví jen to, co sám chce.

Ale následujícího večera i dne měla být velmi překvapena.

Když se asi po hodině docela vzpamatovala, ještě si na internetu pro jistotu našla založení PHOENIXu. Ano, souhlasilo to. Nemýlila se. Firma vznikla rok a kousek po autonehodě.

Pak se vykoupala, a také smyla rozteklou řasenku. Ovšem oči měla napuchlé pořád. Vypadla jako kdyby na ni zaútočil roj včel. S pohledem upřeným na svůj odraz v zrcadle si povzdechla a zakroutila hlavou. Nejspíš ho miluje, jinak si svou reakci nedovedla vysvětlit. Vždyť prožívá jeho bolest, jako by byla její vlastní. Vrtalo jí to hlavou.

Zalezla si do postele s tím, že na výroční večírek půjde už jen proto, aby mu do očí sdělila, že se za své naléhání omlouvá, a že jeho počínání naprosto chápe.

Myslela na větu, kterou jí řekl. Že ji chce zpět. Ale najednou si nebyla jistá tím, jestli je to správné rozhodnutí, byť o něj velmi stála. Pociťovala totiž stud, za svá nedávná slova.

Už nebyla ani schopna pracovat. Jen zírala do stropu, než přišel milosrdný spánek, ovšem doprovázen noční můrou. Ječela v něm žena a plakalo dítě. K tomu všemu se přidaly i její vlastní vzpomínky na moment, kdy se toyota camry převracela. Vznikl z toho sen, ze kterého se ráno notnou dávku času vzpamatovávala.

***

Před PHOENIX Investment company se hromadily nejrůznější luxusní vozy. Ona sama se řídila pokyny, jenž jí přišly do mailu od Margaret. Jako čestný host směla parkovat v podzemních garážích, a proto se nemusela prodírat hlavním vchodem, kde security bedlivě kontrolovali pozvánky. Když se otevřel výtah, naskytl se jí pohled na již velmi známou lobby, akorát bez recepční. Ta se jistě už bavila za bílou stěnou. Protože se musela při příjezdu do garáží prokázat svou pozvánkou najatému pracovníkovi security, teď jí již v cestě nic nestálo.

Měla na sobě dlouhé černé šaty s rozparkem. Byly splývavé, s malými volánky kolem hlubokého dekoltu a s dlouhými rukávy. Vlasy měla sepnuté v nízkém culíku se dvěma pramínky lemující její obličej. V ruce černé psaníčko, na nohách černé lodičky. Neměla náladu na barvy, už tak se musela přemáhat, aby si vůbec vzala lesklé šperky. Bála se toho, jak se mu dokáže podívat do očí. Vždyť on byl tak silný a ona mu vůbec nepomáhala. Spíš si myslela, že mu svým snažením v určitou dobu ještě přitížila.