Pod křídly fénixe

31. Menší náhled do minulosti

V sobotu brzy z rána, ji vyzvedl William se svým - k jejímu překvapení - řidičem.

"Tak nakonec ho přece jen máš," pronesla, když nasedla na zadní sedadla dlouhého mercedesu.

Nechápavě se na ni podíval. "Koho?"

"Osobního řidiče."

"Je firemní a říkal jsem ti přece, že to je pouze na pracovní cesty."

Šlo na ni zívnutí, tak si dala ruku před pusu. "Pravda, promiň, ještě spím," zaúpěla a svezla se do sedadla.

Pousmál se, ale jak se auto rozjelo, zamračil se. "Elizabeth, připoutej se," přikázal tvrdě.

Překvapeně se na něj podívala, ale učinila co po ní chtěl. Vždy se poutá, jen teď byla opravdu nevyspaná. Venku byla ještě tma. Nekřesťanská hodina, pomyslela si. Jen se jí nelíbil tón, kterým s ní hned po ránu mluvil.

"Nebuď nepříjemný půl hodiny po tom, co jsem otevřela oči," zaúpěla.

"Nebyl bych, kdybych neměl důvod," významně se na ni podíval.

Na slovní přestřelku neměla náladu. "Jak dlouho poletíme?" zeptala se proto radši.

On se ale viditelně uvolnil, až málem vytáhla obočí. "Deset hodin, s mezipřistáním kvůli palivu."

"Myslím, že to prospím," poznamenala.

"A to počkej na ten časový posun. To je teprve paráda," pronesl s náznakem otrávení v hlase.

"Ani mi to nepřipomínej. Cestuješ často?" optala se.

"Jen, když sám chci. Většinou létají spíše lidé za mnou, ale teď se chci osobně podívat na parcelu."

"Jo, to vím," přikývla, "a rozumím tomu. Kdybych byla investorka, taky bych chtěla vidět, do čeho vlastně investuju, jestli to má smysl a podobně," řekla, dívajíc se ven z okénka.

Potěšeně se na ni podíval. "Bude z tebe skvělá výkonná ředitelka," řekl.

Prudce se na něj podívala. "Vážně si to myslíš?"

"Ovšem. Čím víc tě poznávám, tím víc si všímám, jakým stylem přemýšlíš. A věř mi, že tvá logika se ti bude jednou dost hodit," pověděl s úsměvem.

"Často si přeju, aby se moje budoucnost změnila. Od narození mám přesně nalajnované, co mám dělat a otec mi to připomínal, kdy mohl. Tvojí chvály si sice vážím, ale o to víc mi připomíná, co je nevyhnutelné," povzdechla si.

Přimhouřil oči, jak si všiml jejího rozpoložení. "Čeho se bojíš, Elzo?"

S povzdechem se podívala do stropu auta. "Otce," hlesla tiše.

"Proč? Michael mi přišel jako dobrý člověk, odtažitý, ale nikdy jsem si nevšiml něčeho špatného. Nebo je něco, o čem nevím?"

"Hodně křičí. Nesnáším, když na mě někdo křičí," podívala se na něj s pevně semknutými rty a on si povzdechl.

"Můžu ti slíbit, že já to už nikdy dělat nebudu," řekl tiše.

"Vždyť já vím, tak jsem to nemyslela, jen... táta chtěl, abych vše znala a uměla co nejrychleji. Ale tlačil na mě, neskutečně. Nešlo to vydržet proto jsem odešla do PHOENIXu, byť jsem se s ním kvůli tomu hodně pohádala. Od té doby jsem ho viděla jednou. Jinak si spíš píšeme, a to jen, když je to urgentní."

Dostalo ho, jak se mu otevřela. Ale bylo mu líto, jaký vztah s Clarkem má. Jako otce ho přirozeně neznal, ale z vlastní zkušenosti věděl, že každý muž dělá vždy, co může, aby se jeho dítě mělo dobře. Jen se to ne vždy povede...