Pod křídly fénixe

29. Omlouvám se

Přišla do ložnice, kde si sedla na postel a chvíli tupě zírala do zdi. Týden spolu spíme a ty si hned myslíš, že se mi můžeš cpát do života? Neser se do něčeho, do čeho ti nic není! Jeho slova jí zněla v hlavě s nepříjemnou ozvěnou.

Ano, je to jen týden, ale když si předchozí noci vyjasnili, že jsou oba monogamní, zakořenila v ní malá naděje. Naděje v to, že to mezi nimi možná nemusí být jen o sexu. Elza si sice říkala, že by si neměla stavět vzdušné zámky a už vůbec ne tak brzo, ale nedokázala tomu nijak zabránit. Měla Williama zkrátka ráda.

Jenže, teď se jí svými slovy skutečně dotkl. Sice věděla, že to tak je, ale on to podal způsobem, jakoby byla obyčejná coura. Korporátní děvka, proběhlo jí hlavou. Hlasitě si povzdechla a objala se rukama. Na mysl jí vzápětí vytanula myšlenka na odjezd. Už věděla jistě, že se William trápí, viděla to na něm už několikrát. Když se uzavíral do sebe a nepřítomně zíral před sebe. Také si uvědomila, jaký hlas měl ve sprše. Spojila si to. Musel utrpět neskutečnou ztrátu při té nehodě, ale netušila, o koho přišel. Napadlo jí zeptat Silly, jestli jí třeba Daniel něco neřekl, ale to posléze zavrhla. Bylo by podlé si o něm tímto způsobem zjišťovat informace.

Původně mu chtěla pomoci, ale po tom, jak s ní hovořil, ji ta ochota rychle přešla. Takhle s ní totiž jednal Jimmy a ona to podruhé odmítala absolvovat. Žádný smutek ani bolest mu nedávají právo, ji urážet. Nadešla velmi těžká situace, Elza byla zmatená, ale nakonec si posbírala své věci a v tichosti se vytratila z penthousu.

Cesta výtahem se jí zdála nekonečná, a když konečně vystoupila a došla k toyotě, ještě se smutně ohlédla ke zdi, za kterou byl schovaný Black phoenix. Napadlo ji, že povaha maskovaného závodníka asi nebude tak úplně hraná. Měl své dvě stránky.

To, že nedokázal ovládnout své pocity, jí v tu chvíli prostě nedošlo. Nechápala to. Nikdo to nemohl chápat, pokud si to sám nezažil.

***

Po nějaké době, kdy zíral na plný talíř na malém odkládacím stolku u dveří, se uklidnil. Rozleželo se mu to v hlavě. Naznal, že to přehnal a chtěl se Elze za svá slova omluvit. Jen netušil, jak jí to vysvětlí, ale věděl, že jí něco říct určitě musí. Nehovořil s ní hezky, taková slova si nezasloužila. Ona přece za nic nemohla. Nic mu neudělala.

Tedy vstal a vyšel ze své kanceláře. Zamířil automaticky do ložnice, ale tam ji neviděl. Zkusil tedy obývací pokoj, poté horní patro. Silně v něm hrklo, když ji nenašel. Nahlédl do šatny, a když nikde nespatřil ani její kufr, ztěžka si povzdechl.

Proklínal se do padesátého kolena. Očividně se ani po skoro jedenácti letech neumí ovládat. Bylo mu jasné, že se lekla, možná i urazila, proto odjela. A také mu to bylo neskutečně líto.

"Elzo...," úpěnlivě vydechl do ticha, a s hlavou v dlaních si sedl na prázdnou, ustlanou postel.

***

Na parkovišti opuštěné, staré továrny na jihu Manhattanu, se prohánělo auto cihlově rudé barvy s oranžovými disky. Driftovalo, až se kouřilo od pneumatik. Zanechávalo za sebou černé stopy. Elizabeth tak ventilovala svůj vztek i smutek z nadešlé situace. Bylo jí z toho tak úzko, tolik chtěla být s ním, ale ten výbuch zkrátka nezvládla. Nikdy nezvládala, když na ni někdo křičel. Její otec to dělal pořád a ona tak z toho v sobě měla hluboce zakořeněný strach. Pokaždé před křikem utíkala a teď tomu nebylo jinak.

Telefon měla v tašce na sedadle spolujezdce, a protože jí na celé auto vyřvával hardcore, nemohla slyšet jeho už třetí vyzvánění. Když se dostatečně uklidnila a vyjela domů, načež rádio ztlumila, už mlčel. Až doma, když si poněkud lítostivě vybalila, ho vzala do ruky. Ta se jí při pohledu na displej rozklepala. Tři zmeškané hovory, ale jedna jediná textová zpráva.