Pod křídly fénixe

59. Pod křídly fénixe

Nervózně si poklepávala nohou v lodičce. Zvuk podpatku se zas a znovu rozezníval místností společně se zvukem kávovaru, právě vyrábějícím onu černou blahodárnou tekutinu.

Za hodinu už třetí.

Skoro šedesát minut čekala v lobby. Clark group nebyla zas tak moc velká firma, alespoň ne oproti Phoenix Investment company. Kruhová budova, uprostřed s recepcí a před ní byly do půlkruhu postaveny několikery dveře, jedny z nich vedly do kanceláře ředitelky. A právě tam seděli dva muži a dlouhou dobu spolu mluvili. Ten vyšší ještě předtím Elizabeth taktně vyhodil ven, což nechápala. Vždyť už stejně vše ví, tak proč chce být s jejím otcem sám?

Moc se jí to nezamlouvalo. Chodila tam a zpět s hrnkem v ruce a snažila se zabránit vlastnímu nutkání jít za dveře odposlouchávat. Dokonce volala se Silly, která na ni již tradičně chrlila jednu otázku za druhou ohledně včerejšího večera. Elizabeth jí trpělivě odpovídala na vše, jen tu část s vrahem vynechala. To řešit zkrátka nechtěla, navíc by to její přítelkyně stejně nepochopila. Chyběly jí k tomu zásadní informace.

S hrnkem v oběma rukách se postavila ke stěně, která se do prvních padesáti centimetrů skládala ze zdi obložené dřevem, a výše ze skla. Měla dobrý výhled na firemní parkoviště. Zkoumala otcova dodge, Williamova mercedesa a nakonec i svého vytuněného nissana, který mezi všemi těmi luxusními vozy vypadal tak trochu jako perla mezi diamanty. Dokonce jí to přišlo vtipné, tak se sama pro sebe uchechtla, zakroutila hlavou a napila se.

Ale pak si zase povzdechla. Bude ještě někdy závodit? Pojedou ještě vůbec někdy na sraz?

Od toho incidentu tam totiž nebyli a Elizabeth dostávala neblahé tušení, že Black phoenix se už nikdy neobjeví. Asi by to pochopila, ale své lítosti zabránit nedokázala.

A taky si srazy bez něj nedokázala představit.

Z jejího rozjímání ji vyrušily hlasy mužů daleko za jejími zády. Otočila se. Clark s Blakefortem akorát vycházeli z její kanceláře a něco si ještě povídali. Položila kávu na konferenční stolek pro čekající klienty a nejistým krokem se vydala k nim. Ruce si nervózně mnula sepnuté pod prsy. Bedlivě zkoumala jejich tváře, jestli v nich nezahlédne hněv. Ale ne. Zdáli se býti naprosto klidnými.

Nejdřív z jednoho na druhého přeskočila pohledem, přičemž se její otec tvářil nechápavě a Willovi cukaly koutky, protože tušil, že musí být velmi zvědavá. Když mlčeli, ujala se toho ona. "Tak doufám, že jste tedy vyřešili všechno potřebné, co moje uši slyšet nesměly," pronesla kysele.

To se už Blakefort zasmál a Clark jen protočil očima. Pak se otočil na muže vedle sebe. "Já už pojedu, musím za Elizabethinou matkou. Děkuji za vysvětlení, Wille," natáhl k němu ruku a zrzce spadla brada.

Wille?

"Jistě. To je samozřejmost, Michaeli." Will mu ruku obratem stiskl, dokonce se lehce pousmál, což mu musel starší muž vrátit.

Michaeli? Co to sakra?...

"Elzo, doprovodíš mě?" nabídl jí otec rámě.

"Jistě, tati," překvapeně se na něj podívala, vzápětí na Willa, ale ten se už pozadu vzdaloval ke kávovaru. Muži na sebe ještě kývli, než otec s dcerou vyšli ven.

Mířili pomalým krokem k dodgi. "William je super chlap. Jsem rád, že sis vybrala zrovna jeho," ozval se.

Tomu se musela pousmát. "Vybrala, ale i on se musel snažit. Neměl to jednoduché, nic nedávám zadarmo," řekla, plna vzpomínek na jeho nerozhodnost a citové výlevy.