Pod křídly fénixe

37. Nová naděje

Do výročního večírku firmy PHOENIX Investment company zbývaly tři týdny. Elizabeth se před dvěma dny vrátila domů z nemocnice. Neutrpěla žádná vážnější zranění až na pár podlitin, především od pásu. Od paní Margaret dostala nějaký čas na rekonvalescenci a tu plánovala hlavně prospat, aby nemyslela na nic, co se jí za poslední dny stalo. Navíc ani netušila, jak by po tom rozchodu dokázala jen tak přijít do práce a dělat, že nic. Už tak se jí na něj těžko dívalo, co teprve s ním muset mluvit. Co by dělala, kdyby ji paní Bullová poslala na zasedání? To netušila.

Byla na dně. Jakoby nestačilo, že přišla o Williama, kterého měla více než ráda, její toyota byla nepojízdná. Zařídila jí odvoz k Simonovi do autoservisu v naději, že on třeba spatří něco, co ona přehlédla. Nějakou naději, že se auto dá ještě opravit, ale Simon při pohledu na camry jen smutně kroutil hlavou. Navíc ještě prohlásil, že se diví, že z ní Elza vylezla celá. To jí moc nepomáhalo.

Vzpomínala také na rozhovor se Silly, která jí doprovázela z nemocnice.

"A co rodiče, proč za tebou nepřijeli?" optala, protože chtěla konečně přerušit to prazvláštní ticho, které mezi nimi panovalo od Williamova odjezdu. Zrzka s ní prohodila sotva pár slov.

"Asi proto, že jsem jim nevolala," mykla Elizabeth nezaujatě rameny.

"Cože?" vyjekla blondýna. "Oni vůbec nevědí, že jsi měla bouračku?"

"Ne, nemám nijak potřebu jim to říkat. Matka by akorát tvrdila, jak měla pravdu a otec by mě lanařil do firmy. O to fakt nemám zájem," odpověděla otráveně.

Silly zakroutila hlavou. "Elzo, poslyš, já vím, že nemáte nejlepší vztahy, ale jsou to přece pořád tvoji rodiče. Měli by to vědět."

Povzdechla si. "Ještě uvidím." A hleděla ven z okénka taxíku na míhající se město.

Její přítelkyně se na ni chvíli tiše dívala, než se vůbec odvážila zeptat. "Asi mi do toho nic není, ale nejsem slepá. Co se stalo mezi tebou a Blakefortem?" špitla tiše.

Zrzka potlačila pláč, který se jí při znění jeho příjmení dral z hrdla. "Proč jsi mu zavolala?" zeptala se místo odpovědi. Svůj pohled konečně upřela na Silly. Byl tvrdý, ale blondýna v něm viděla i menší zklamání. Bodlo ji z toho u srdce.

"Já nevolala jemu, ale Danovi," bránila se. "Nevěděla jsem, že jsou spolu."

Elza se opět otočila na ubíhající budovy za okýnkem auta. "Nechal mě," hlesla, zadržujíc pláč, který se jí dral z hrdla.

Silly zakroutila hlavou. "Nechápu proč. Co se stalo?"

"Já vlastně ani nevím." Trhaně se nadechla. "Včera jsem k němu přijela a našla ho...," zasekla se. Malou chvíli přemýšlela, jestli to vůbec říct. Sklopila pohled ke svým proplétajícím se prstům. "Před lety měl taky nehodu, ale mnohem horší než já. Má sešroubovanou nohu."

Blondýna vykulila oči. "Jako fakt? No... a ono to s tím nějak souvisí?"

"Ano. On v tom autě totiž neseděl sám, ale byl jediný, kdo přežil."

Teď si už přikryla ústa rukou. "Panebože," vydechla. Pak jí něco trklo. "A neříkal ti, kdy se to stalo? A kdo to byl?"

"Ne, nevím nic. Nikdy o tom nedokázal mluvit," posteskla si Elizabeth. Kéž by alespoň něco věděla, třeba by ho díky tomu opravdu pochopila. Možná by pochopila naprosto vše, včetně jeho jednání. "Proč? Ty něco víš?" otočila se v naději na kamarádku.

"Ne, ale říkala jsi, že víkendy jste byli vždycky spolu ne?" Zrzka přikývla. "No, tak jak je možné, že za ním včera Dan jel? A i s Jaydenem? Koneckonců - všichni spolu přece přijeli do nemocnice."

"To je pravda, do háje," zamračila se zrzka. V první chvíli jí to vůbec nedocházelo.

"Jo. Je to divný, protože za ním nikdy takhle nejezdili, nebo alespoň o tom nevím."

"No, jsou to přece přátelé, ne?..." podotkla Elizabeth, ale v hlavě jí maximálně šrotovalo. Co má ta sešlost znamenat?

"To jsou, ale takhle k němu nikdy nejeli. Asi. Nebo jsem něco prošvihla."

"To spíš," vydechla Elza. "Tohle totiž nebude jen tak."

Vyndala prádlo z pračky a šla ho pověsit. I když si myslela, jak bude mimo, déle než den nedokázala jen nečinně ležet. Potřebovala něco dělat, a i když jí pobolívala hruď z nehody, zvládala to. Sice jí doktor nařídil klidový režim, ale jakoby ona někdy někoho poslouchala. U Willa se o to snažila, ale moc jí to nešlo, a jak to nakonec dopadlo. Možná, že kdyby odešla hned a nevrtala se v něm, nic by se nestalo.

Musela se na chvíli zastavit a sednout si na pohovku. Byla slabá, ale co bylo horší, jest její psychický stav. Ono když přeletíte třikrát přes střechu, do zpěvu vám delší dobu není. Navíc k tomu připočtěte rozchod a máte kombinaci, kdy je člověk na hraně kolapsu. A tak na tom byla i Elza. Neměla nic. Neměla Willa, neměla závody, nic, co by ji bavilo a naplňovalo její život radostí. Cítila se jako prázdná schránka.

Bezděky vzala do ruky telefon položený na stolku. Tajně doufala, že tam třeba najde zprávu, ale nic. Navíc ji překvapilo, že když za ní přišel do té nemocnice se slovy, že se o ní bál, teď se už o její stav nezajímal. Asi mu stačilo to, co věděl.

Neustálé svíravé pocity byly poslední dva dny na denním pořádku, ale teď cítila, že mimo hrudi se jí svírá i hrdlo a pálí ji oči. Také se začínala klepat. Tento projev svého těla dobře znala. Zažívala to totiž po potratu. Šel na ní záchvat úzkosti, ale jakoby nad ní stál snad samotný bůh, jí zazvonil telefon, což ataku zastavilo.

Rychle se podívala na displej, ale spatřila jméno Simon, ne William. Povzdechla si a hovor přijala.

"Ahoj," hlesla. Neměla ani náladu si hrát na to, že je v pořádku, protože to nebyla a věděla, že dlouho nebude.

"No čau Elzo, když tě tak slyšim, hadám, že volám akorát včas," ozval se její kamarád.

"O co jde?" zeptala se vyhýbavě.

"Před chvílí jsem tu měl jednoho týpka na registraci. Abych mu pak v létě na jeho novým žihadlu udělal komplet udržovačku a gumy, znáš to. No a představ si, že prodává svoje starý auto. Hned jsem ho začal lanařit, udělal by ti cenu."

Elizabeth se smutně pousmála. "To jsi moc hodnej, Simone, ale já si nové auto ještě nemůžu dovolit. Navíc o něm nic nevím. Značka, stav..."

"O prachy se vůbec nestarej. Nemá problém se splátkama. Navíc i nastavil poměrně lidskou cenu. Auto není moc starý, je to zlatej nissan třista padesát zet. Používal ho asi rok." Jak začal Simon mluvit o autu, zbystřila. Ale může si opravdu dovolit se takto zadlužit? Vždyť ani neví, jestli ve firmě vůbec vydrží po tom všem. "Ten čahoun je u nás novej, přestěhoval se asi před tejdnem. Řekl jsem mu, ať zatim nedává inzerát, že bych asi věděl o kupci, a že se mu ještě ozvu. Tak, co myslíš? Jsi schopná jezdit?"

Malou chvíli zírala před sebe na lednici s rukou pod bradou. V hlavě totiž počítala, jak velký dluh si může dovolit a tento zrovna malý nebyl. Ale nakonec se narovnala. "Já budu vždycky schopná jezdit. Během tohodle tejdne zařiď schůzku. Chci se na toho nissana podívat."

Když se rozloučili, musela jít na balkón dát si cigaretu. Nebyla si jistá, jestli nebude muset mít kvůli novému autu ještě bokovku stranou, aby splácela včas, ale jelikož ještě nevěděla přesnou částku, zatím toto ponechala jako možnou alternativu. Věděla, že potřebuje něco, co by ji udržovalo při životě. I kdyby měla s tím nissanem jezdit padesát, když bude vše v pořádku, vezme ho. Chvíli se bude bát jezdit rychle, ale na srazy jezdit potřebuje. Jen se bude vyhýbat Phoenixovi, pokud to tedy bude možné.

_________
Čeká mě takový týdenní kolotoč, že se z toho poseru. Nic mě netěší. Tak jsem chtěla udělat radost alespoň vám. 🙏🏼🙌🏼