Pod křídly fénixe

6. Prozrazení

Ruka mu vystřelila vzhůru, jakoby si chtěl prohrábnout vlasy. Místo toho si promnul kuklu a u toho se mu vyhrnul rukáv. Elza si nemohla nevšimnout právě těch platinových rolexek, ostatně tak, jako pokaždé, ale teď jí secvaklo.

Do prdele! Do prdele! Do prdele! Ne! Ne, ne, ne! Ne, kurva!

Nikdy nebyla vyděšená tak silně, jako v tu chvíli. Všechno jí do sebe zapadlo jako puzzle a v ten moment sebou cukla a s doširoka otevřenýma očima se podívala před sebe. To je strašnej průser!

"No, díky za rady, ale já už, ehm, musím jet. Úplně jsem zapomněla, že jsem spolubydlící něco slíbila," vyhrkla, a aniž by čekala na odpověď, se skoro rozeběhla ke svému autu, do kterého naskočila a vyjela tak rychle, až zahvízdaly pneumatiky.

Překvapeně se na ni díval a přemýšlel, co řekl špatně, že tak vystřelila. Pohodlně se opřel o kapotu s rukama, jak jinak, než v kapsách. Její odpověď ho sice potěšila, ale po zasedání valné hromady si nebyl jistý, jestli mluvila o něm, nebo o Danielovi.

"Do prdele! To nemůže být pravda!" vzteky mlátila do volantu a řítila se městem směrem na předměstí, kde měla z dětství jeden oblíbený parčík. Jezdila si tam případně odpočinout od ruchu velkoměsta a vyčistit si hlavu. "Já mám takovou smůlu! Proč? Proč jsi to musela říct, ty krávo blbá! Vždyť ti to mělo být hned jasný!" nadávala si. Byla vyděšená, naštvaná a silně frustrovaná.

Vyděšená, protože právě přiznala něco, co neměla, někomu, kdo to už vůbec neměl nikdy vědět. Naštvaná, protože si s ní musel hrát. Moc dobře ji celou dobu znal, věděl kdo je. Bála se mu říct, že závodí, při tom on sám byl také závodníkem, takže ani nechápala, proč se jí ptal na ten Silvestr, když přece dobře věděl, jak ho strávila. Také nechápala, proč to z ní teď tahal, a proč jí najednou nabídl pomoc. A frustrovaná? To byla už měsíc, frustrace u ní již nebyla žádnou novinkou.

Po chvíli se jí to ale rozleželo v hlavě a sundala nohu z plynu. Nabídl jí pomoc, řekl jí, ať se přizná. Ať svou náklonnost dotyčnému řekne, ale on přece nevěděl, o kom mluvila. Nemohl to věděl. Mohl si myslet, že myslela třeba Daniela, který s ní lehce flirtoval. Ale pak zakroutila hlavou. Vždyť ve Williamově přítomnosti koktá! To by muselo být jasné i hluchému.

No, alespoň mu nevadí, že závodí. Což bylo velké pozitivum. A byla si jistá, že zrovna to po firmě roztrubovat opravdu nebude.

Ale ty nápovědy... Black phoenix, firma PHOENIX. To tajnůstkaření, protože si jako vysoce postavený muž nemůže dovolit, aby o něm někdo věděl, že se účastní ilegálních závodů vedoucích přes město. Srazy samy o sobě nezákonné nebyly, ale prohánět se po Manhattanu dvoustovkou a více už ano.

Také to auto, alespoň jí už došlo, jak si ho mohl dovolit. Potom také ty hodinky, ruce věčně v kapsách nebo to, jak si jimi pročesával vlasy. A v neposlední řadě hlas. Teď si přišla nahluchlá ona. Celou dobu jí sice přišlo, že ten hlas už někde slyšela, ale nemohla ho zařadit. No, už ho zařadila. A ještě tu byly ty hluboké oči.

Pan William Blakefort je Black phoenix. "To mě poser," vydechla a opřela se znaveně do sedadla, když dojela k parku.

Najednou si všimla, jak za ní blikají majáky. "Dnešek je čím dál tím lepší," řekla si otráveně a už automaticky sáhla po dokladech.

***

Dopsala novou smlouvu do počítače, a poté vzala desky, aby je odnesla do kartotéky. Její bílé lodičky si vesele klapaly. Pravda byla, že Elizabeth měla pomyslně dvě stránky. Jedna milovala rychlá auta, hrabání se v nich, cigarety a párty. Ta druhá se oblékala do kostýmků, podpatků a toužila po pěstených nehtech, o kterých už začínala vážně přemýšlet. Brzy jí měla přijít první výplata, za kterou by si případně udělala radost. Jen se ještě nemohla rozhodnout, jestli ty peníze nasypat do auta, nebo do sebe. Možná by si mohla nechat prodloužit vlasy? Měla je jen po ramena, rostly jako když nerostly. Taky by si mohla nechat zvýraznit barvu, nějaký výrazný měděný přeliv.