abaratis [vkook]

6.Kapitola

,,Takže... Odkud vůbec jsi Taehyungu?" Zeptal se mě zkoumavě Jin,při zakousnutí se do sendviče.

,,No... Jsem z Busanu." Odpověděl jsem mu jednoduše,při napití se, ze sklenice vody. ,,A co tvůj život?" Ptal se mě dál.

A co můj život?

,,No... Mám přítelkyn-.." Zasekl jsem se uprostřed věty. Co moje mamka?! A co Meghan?! Co se teď bude dít? Vždyť jsem zemřel!

,,Co se stalo? Co teď bude dělat moje rodina? To na mě jen zapomenou!?"

Vyhrkl jsem na ně ihned. Jin se na mě trošku zaskočeně podíval a poté se pobaveně zasmál.

,,Taehyungu....Je to smutný,ale ano. Zapomenou na nás. Všechny vzpomínky s náma se jim vymažou a jednoduše nebudou vědět,že existujeme..." Vysvětlil mi klidně.

,,T-takže...." Zamumlal jsem si pod vousy. Sklopil jsem pohled a začal si nervózně mnout ruce. ,,.. na mě zapomene..." Dokončil jsem to kunknutím.

,,Tae... Nebuď smutnej. Raději by jsi na všechno měl zapomenout a věnovat se novému životu jako anděl." Řekl mi Hobi při pohlazení po zádech.

Chápavě jsem přikývl a povzdech si. ,,Budu se snažit.." Řekl jsem mu posmutněle. Oba dva se pousmáli a chtěli začít novou debatu,avšak je v zastavil hluboký hlas.

,,Taehyungu? Pojďte ke mně do kanceláře." Ohlédl jsem se a spatřil Namjoona. Usmál jsem se na něj a zvedl se. Na rozloučenou jsem klukům zamával a už šupajdil za Joonem.

,,Co potřebuješ?" Zeptal jsem se ho při sednutí do černého koženého křesla,naproti němu. Namjoon se na mě zadíval a prozkoumal si mě.

Proč si mě všichni tak divně zkoumají?! Vypadá to kurevsky děsivě...

,,Jen jsem si chtěl promluvit ohledně ,,výletu"." Vysvětlil mi. Naklonil jsem hlavu na bok a tázavě se na něho podíval.

,,Za dva dny by se mělo odjíždět na takový kemp. Bude tam tvoje třída,plus asi dvě další. Bojím se,že když neumíš lítat,mohlo by se ti špatně jakkoliv hrálo,chodilo a podobně..."

Přikývl jsem a povzdechl si. ,,A jak bych se to mohl naučit?" Namjoon se zamyslel. Opřel se více do židle a v jeho očích se najednou rozsvítilo.

,,Mohl bych říci jednomu z učitelů,aby ti pomohl." Namítl nadšeně. ,,Dobře..." Vydechl jsem trochu nervózně.

Namjoon někomu zavolal a poté se na mě usmál. ,,Taehyungu... Dojdi k hlavní hale,tam by na tebe měl čekat pan Park." S přikývnutím jsem se zvedl a poděkoval.

Odešel jsem směrem do té obrovské haly a v dálce zahlédl muže,stojícího u hlavních dveří a opřenou hlavou o stěnu.

,,Taehyung?" Zeptal se mě,když jsem byl skoro u něj. ,,Hmm.." Zamumlal jsem jeho směrem.

Muž mi podal ruku a s hřejivým úsměvem řekl.
,,Jsem Mr.Park. Klidně mi v soukromí říkej jen Jimine." Jeho ruku jsem přijal a poté jsme společně odešli někam ven.

****

Dovedl nás na nějaké obrovské místo. Vypadalo to jako fotbalové hřiště,jen asi tak třikrát větší...

,,Takže,...Teď se musíme rozcvičit." Řekl mi Jimin klidně. Přišel ke mně a jednou rukou uchopil mé křídlo a jednou zase mé rameno.

Narovnal mě a začal navigovat. ,,Zkus ho naplnout.." Vydechl klidně. Zmateně jsem se na něho podíval a mým pohledem bych si vysloužil snad i Oscara.

,,Křídlo..." Dodal. Nervózně jsem se podíval dopředu a zatnul pěsti. ,,Ještě kousek.." Řekl mi a já se více snažil napnout to zpropadené křídlo.

Po chvilce napětí,jsem ucítil,že se mé křídlo protáhlo. Mohl jsem s ním lehce máchnout a studený vánek mi projel po mé teplé kůži od sluníčka.

,,Dobře... Teď to druhé." Obešel mě a to samé jsme začali dělat i u mého druhého křídla.