abaratis [vkook]

30. Kapitola

Uběhlo pár dní. Abych byl přesný.. Dva dny, devět hodin a dvacet sedm minut. Ano. Počítám to. A mám k tomu taky pádný důvod!

Celou dobu od našeho příjezdu,jsem jako vyměněný. Pořád mám zmatenou hlavu,lítám s ní v oblacích a prostě nedokážu racionálně myslet.

Jediné,co dokážu je...myslet na toho překrásného anděla. Anděla,který mě jen jedním pohledem dokáže očarovat...

Jeon Jungkook.

Je to můj-počkat...můj? Co to zase-...

,,Pane Kime? Mohl by jste vnímat?" Zeptal se mě pan učitel Park,když jsem jako předtím,
létal hlavou v oblacích.

,,Pane Kime?!" Řekl důrazněji,čímž mě probudil a vrátil zpátky do reality. Trochu jsem sebou cukl a když si všiml,jak se na mě všichni koukají,pochopil jsem.

,,Ano Jim- Pane učiteli?" Jimin si nademnou povzdechl a dodal při psaní na tabuli. ,,Dávejte prosím pozor." Přikývl jsem a tak jsem alespoň na těch pět minut z hodiny,začal dávat pozor.

Jak jsem řekl dámy a pánové. Přesně za pět minut zazvonilo a ze klidné třídy se stala Zoo, přičemž tohle byl pavilon šimpanzů.

Nad tím hlukem jsem si musel povzdechnout.

Hluk mi nevadí,ale tenhle jo! Na mé staré škole jsem byl ten slavnej bad boy,kterého všichni obdivovali a teď tady sedím a ani kamarády nemam. Fakt,kam jsem se to dostal?..

Náhle celá třída ztichla. Jediné,co bylo slyšet, byli kroky někoho,kdo procházel chodbou. A ještě k tomu,ty kroky mířili našim směrem!

Všichni celý ztuhlý a nehybní seděli či stáli a poslouchali to ticho,přerušené kroky.

Najednou se dveře od naší třídy otevřeli a v nich stál Jungkook.

Dost se mi ulevilo. Bál jsem se,že je to nějaká obluda nebo co..

Avšak jsem si neulevil na dlouho. Jungkook zavřel dveře a došel ke mně. Vzal židli,kterou si otočil a sedl si na ni obkročmo s pohledem do mé tváře.

Celý jsem znervózněl,jelikož na nás všichni zírali. ,,C-co tu děláš?" Zakuňkal jsem na něj potichu. Jungkook se na mě zkoumavě podíval a zamyslel se.

,,Měli by jsme si o něčem promluvit." Vydechl, přičemž já trochu povolil.

,,O čem?" Zeptal jsem se ho zvědavě.

,,Nechci to tady řešit. Je to něco soukromého." Po jeho slovech jsem chápavě přikývl. Společně jsme se zvedli a tak odešli ven ze třídy.