abaratis [vkook]

37. Kapitola

Po nějaké době přemýšlení nad mým velice zajímavým životem, jsem zamířil na hodinu matematiky,kterou učí ten slavný Park Jimin.

Došel jsem po té dlouhé a temné chodbě ke dveřím,na kterých bylo číslo 717. Číslo mé třídy...

S hlubokým nádechem jsem vešel a neřešil ostatní pohledy,na mou maličkost, mířící ke své lavici.

,,Pane Jeone? Kde jste byl,že jste tu o půl hodiny později?" Zeptal se mě důrazně Jimin.

To jsem fakt potřeboval. Fakt jsem potřeboval, aby mi tady ještě nadával,že chodím pozdě...

,,To vás nemusí zajímat." Odsekl jsem mu.

,,Pane Jeone,měl by jste změnit tón hlasu. Mluvíte s panem učitelem." Upozornil mě Jimin.

,,A co já s tím?" Zavrčel jsem,přičemž jsem si lehl na lavici a začal ho úplně ignorovat.

Jimin s hlasitým povzdechem začal hodinu a já ji celou,tedy zbytek, prospal.

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
,,Hej Tae?!" Zařval na mě už docela naštvaně Hobi,přičemž jsem se s cuknutím ohlédl a tázavě se na něj podíval. ,,Co?"

,,Kime Taehyungu! Už mě sere,jak se pořád topíš v myšlenkách." Prskl na mě Hobi.

,,Může ti být ukradené,co,kdy nebo kde dělám!" Hobi se na mě zamračil,což asi nebylo dobré.

Stoupl si a chytil mě za límec košile. Za límec mě přes celou třídu odtáhl ven ze třídy,přičemž jsme potkali pana učitele ve dveřích.

Táhl mě chodbou někam pryč.

,,Co to děláš?!" Vyjekl jsem na něj a on mě na to ihned pustil.

,,Co se děje? Pořád jsi mimo a sotva nás vnímáš." Řekl mi Hobi docela vážně.

,,Co by se mělo dít? Nic se neděje. A i kdyby,neřekl bych vám to. Neřekl bych to nikomu!." Prskl jsem na něj otráveně.

Ani nevím,proč mě to tolik sralo. Byl jsem unavenej a zatraceně mrzutej. Každou noc se mi zdá jedna a ta samá noční můra. A ona né a né zmizet...

Když jsem si uvědomil,jak to asi vyznělo, pohlédl jsem do Hobiho smutné tváře a řekl mu.

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem být hnus-.."

,,V pohodě... Každý má své dny." Přerušil mě Hobi s menším povzbudivým úsměvu.

Náhle se ke mně přiklonil a objal mě. Já byl zaskočenej,jelikož mě nikdo jen tak neobjímá... A tak jsem mu objetí nevrátil.

,,Kdyby se cokoliv dělo.. Jsme tady pro tebe. Chápu tvou situaci,až budeš připravený,můžeš si s námi popovídat." Řekl mi jemným hlasem Hobi.

Odtáhl se ode mě a usmál se jeho sluníčkový úsměvem. ,,Jdeme. Hodina už začala.." Vydechl a já tedy přikývl.

Společně jsme zamířili zpátky do třídy,kde jsme asi pět minut vysvětlovali,proč jsme tam přišli pozdě...

Fakt tu učitelku nesnáším.