abaratis [vkook]

11. Kapitola

,,Jak se jmenuješ? Ještě jsem tě tu neviděl.." Řekl mi jeho nádherně hlubokým hlasem černovlásek. Podíval jsem se na něj a jako předtím,se ztratil v těch jeho nádherných očích.

,,Ehm... Taehyung.. A jsem tu nový." Zamumlal jsem plaše s pohledem, pořád do jeho pronikavých očí. Chlapec chápavě přikývl a hlavu si opřel o opěradlo.

V tu chvíli se mi naskytl pohled na jeho krk. Měl jsem pocit,že se kvůli těmto pohledům propadnu do pekla...

Prostě jsem se musel koukat.. Měl tak krásný krk... Měl jsem strašnou chuť ho políbit,ale nemohl jsem... Ani upřímně nevím,kde se to ve mně bralo... Myslel jsem si,že jsem na holky a ne na kluky..

,,A-a jak se jmenuješ ty?" Zeptal jsem se ho zvědavě. Černovlásek si povzdechl a podíval se na mě. ,,Jungkook..." Odpověděl jednoduše.

Chápavě jsem přikývl a hlavu si opřel o okénko. Zavřel jsem oči a po nějaké té chvíli jsem usnul.

,,Nauč se trochu způsobům! Víš,jak teď vypadám já a tvůj otec?!" Zařvala nějaká žena na chlapce,stojícího před ní se sklopenou hlavou k zemi.

,,O-omlouvám se... Nechtěl jsem mat-..." Žena chlapce udeřila a zařvala na něj zle. ,,Neříkej mi matko! Nikdy nebudu matka někoho,kdo je takový,jako jsi ty." Chlapec nechal téct slzy po svých tvářičkách a žena ho jen zuřivě pozorovala.

Vzala ho hrubě za límeček a hodila s ním o zem. Došla ke stolu s jídlem a vzala příborový nůž. Došla nazpátek ke chlapci a nožem ho řízla do křídla.

Chlapec bolestně vykřikl a jeho fialová krev tekla po jeho nádherně černých křídlech. Do místnosti přiběhl muž,otec chlapce, a vykulil z šoku oči.

,,Co mu to sakra děláš?!" Zařval na ženu a přiletěl ke zraněnému chlapci. ,,Zabijte ji. Hned!" Poručil pár mužům,kteří tak ihned provedli.

Chlapec jen brečel na jeho otce hrudi a jeho otec se snažil zastavit krvácení...

,,Neboj se... Všechno bude v pořádku..."

Řekl mu otec jemně a já se náhle.....

Probudil. Z očí mi telky slzy a na čele se mi třpytil pot. Podíval jsem se kolem sebe a všiml si Jungkooka,který se na mě zmateně kouká a nic neříká.

Rychle jsem si otřel slzy z tváří a podíval se do okénka.

Nemohl jsem dát ten blbý pocit z hrudi pryč... Z nějakého záhadného důvodu mě každý takovýhle sen bolel...

Nechal jsem téct slzy z mých očí a snažil se být co nejpotišeji.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě jeho hlubokým hlasem Jungkook. Otřel jsem si slzy z tváří a podíval se na něho.

Přikývl jsem a radši nemluvil,jelikož jsem věděl,že bych to nevydržel a rozbrečel se...

,,Nemusíš už brečet... Byla to jen noční můra." Řekl mi klidně a opřel se o opěradlo. Otočil hlavu směrem ke mně. Díval se mi do očí a já do těch jeho.

Ze záhadného důvodu jsem cítil,že mě přitahuje. Tak moc,jako se přitahují magnety... Měl jsem pocit,že jsem ho někdy v životě viděl,ale ve skutečnosti neviděl...

Nějakou tu chvíli jsme se koukali navzájem do očí... Byl to pro mě dost příjemný pocit. Vidět tu nejkrásnější galaxii a mít ji na chvíli jen pro sebe...

,,Takže... Budeme vystupovat! Sbalte si věci." Řekl Namjoon přes celý autobus ostatním. Trochu jsem se ho lekl a tak jsem sebou cukl.

Podíval jsem se vedle a tím zničil ten hřejivý pocit,z jeho krásných očí.

Jungkook také uhnul pohledem a trošku nervózně začal pokukovat všude kolem,jen né na mě...

Autobus zastavil a všichni začali vystupovat.

Vystupovali jsme skoro až poslední a to zavinilo to,že jsme museli čekat... Nesnáším čekání.

Tak jsme počkali a po chvíli vystoupili. Pohledem jsem začal hledat Hobiho,avšak jsem ho nenašel.

Udělal jsem takové kolečko na místě a Jungkook, stojící zamnou, mě jen pozoroval...