abaratis [vkook]

36. Kapitola

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Už je zase ráno. A já se zase,jako před několika lety,cítím jako nějaká troska. Cítím se prázdně. Jako kdyby mi ten poslední doušek duše zmizel...

Ospale jsem si promnul oči a sedl si do sedu na postel. Otevřel jsem oči,přičemž jsem zkoukl svůj černo šedý pokoj.

Další nudný den. Další den s myšlenkami,že se nemohu jakkoliv přiblížit k někomu,koho asi...

Miluju...

Zvedl jsem se z postele a zamířil do koupelny, kde jsem se rychle osprchoval a udělal svou ranní hygienu.

Po mé ranní hygieně jsem se připravil na snídani. Vzal jsem si mé obvyklé černé roztrhané džíny s nějakým volným tričkem.

Poté jsem zamířil do té naší obrovské jídelny. Když jsem byl kousek od vchodu,poznal jsem jen podle sluchu,že je tam už teď narváno...

S hlubokým nádechem jsem vstoupil dovnitř a došel si pro jídlo. Jako každý den celá jídelna ztichla. Alespoň to je dobré... To ticho pokaždé, co vejdu.

S jídlem jsem zamířil k nějakému prázdnému stolu,kde jsem se usadil a začal jíst.

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
S klukama jsme dnes zaspali. Dnes se mi, jako těhle posledních pár dní,špatně spalo. Pořád se mi zdají noční můry,které vlastně ani nedávají smysl...

Dost mě to vyčerpává. Jsem z toho unavený a ještě k tomu mi chybí on.

Celou dobu jen a jen přemýšlím nad jeho rty. Byly tak měkké a lahodné. Chtěl bych ho znovu políbit,ale nemohu.

Pokaždé,co mě vidí,odejde a nebo mě totálně ignoruje. Fakt nevím,jestli jsem udělal něco špatně nebo ne..

Dělá mi to neuvěřitelně velkou bolest a díru v srdci. Jako kdyby mi chyběl kus,kterým je on. Kus mého srdce...

Z mých myšlenek mě vytrhl Jin,který do mě jemně drcl a já se tak nějak dal zpátky dohromady.

Jelikož jsme stáli u tácu s jídlem,vzal jsem si ho a s klukama společně vybral najít stůl.

K našemu štěstí nikde nebylo místo. Všude někdo byl. Ale u jednoho člověka ne...

U Jungkooka.

Na sucho jsem polkl a nadznačil,aby šli zamnou. Pomalu a nejistě jsem se rozešel k Jungkookovi a potichu si odkašlal.

Jungkook se na mě podíval a nadzvedl nezaujatě obočí. ,,Umm... Mohli by jsme si sednout? Nikde nejsou volná místa." Vykoktal jsem ze sebe.

Jungkook si nademnou protočil očima a zvedl se. ,,Sedněte si." Vyslovil důrazně a ihned poté opustil jídelnu.

S povzdechem jsem si tedy sedl a kluci udělali to samé.

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Nevím,jak dlouho tohle dokážu dodržovat. Otec má po celé škole špehy. Nemám kvůli němu žádné soukromí. Sotva si dojdu na záchod,aniž bych neměl za prdelí ty cápky...

Mám teď strašně pomotanou hlavu. Nevím,co se semnou děje a prostě potřebuji pomoc. Jenže,...nemám nikoho.

Abych to nějak vysvětlil. Namjoon,jakožto můj starší bratr,je docela na hovno bratr.

Nikdy jsem si s ním nijak nepokecal. Když jsem byl mladší,dělal mi dost naschválů a ošklivých věcí. Měl jsem a pořád mám,pocit,jako kdyby to dělal kvůli pozornosti...

Asi žárlil na to,že mi dával otec více pozornosti jak němu.

Vím,otec by to dělat neměl,ale dělal... Já jsem byl ten mladší a hodnější synáček,který se v nějakých sedmi letech dosti..změnil.

Otec se na Joona úplně vykašlal a staral se jen o mě. Bylo to od něho zlé. A to tady dalo důvod Namjoonovi mě nesnášet...

Když se stala jedna taková...pohroma,Joon se změnil. Omluvil se mi za jeho chování a od té doby se to snažil trochu zlepšit. Avšak se mu to moc nevede...

Kéž by byla naše rodina,můj život,tak dokonalý... Jako před lety...