abaratis [vkook]

57. Kapitola

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
,,Tak tedy! Teď jde na řadu naše finální dvojice!" Zvolal pan rozhodčí,který upozornil všechnu pozornost na sebe.

Naposledy jsem se podíval na Jungkooka,který se zvedl a došel na určené místo,kde měl stát.

Jeho otec stál přímo naproti němu a jeho pohled nebyl zrovna extra hezký...

Jungkook si povzdechl a podíval se po andělech,kteří seděli na lavičkách a něco si šuškali.

Když dojel ke mně,usmál jsem se pro povzbuzení a on mi ten jeho krásný úsměv vrátil. Jakmile se ohlédl zpátky na jeho otce,viděl jsem v jeho očích něco jiného...

Bylo tam hodně odhodlání...ale hlavně věc, emoce, kterou jsem nedokázal rozeznat.

,,Tak tedy! Začněme!" Zařval a boj začal.

Jeho otec nečekal ani minutu a rozeběhl se proti Kookovi. Ten měl dostatečně rychlé reflexy a tak ho srazil na zem.

Jeho otec naštvaně zavrčel a tak si s Kookem prohodil pozici. Začali se navzájem škrtit,
přičemž Jungkook byl na zemi.

Začal jsem vyšilovat. Ještě štěstí,že vedle mě byl Jin...

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Došli jsme k tomu,kdy mě škrtil a já jeho taky. Oba dva jsme chtěli zabít toho druhého,bez ohledu na to,že to je můj otec a já jeho syn.

Začal jsem pociťovat to,že prohrávám. Na tom pocitu mi dodalo to,když se na mě otec vítězně ušklíbl.

To mi ale dodalo na síle.

Zamračil jsem a naštvaně zavrčel.

,,Přiznej,že dnes prohraješ!" Na tyto slova jsem si prohodil naše pozice a začal ho škrtit. Otec byl dost v šoku,takže jsem ho na začátku málem udusil.

Avšak mám pocit,že nemám sílu na to,abych ho zabil. Fyzickou ano, ale ne psychickou....

,,Přiznej to! Jsem tvůj král otče." Prskl jsem na něj dosti vytočeně.

Otec se na mě zamračil a odkopl mě,přičemž jsem udržel rovnováhu a dopadl na nohy. Dost odhodlaně se na mě podíval a nadechl se.

,,Nejsi můj král Jungkooku. Pravý král by dokázal zabít svého otce." Zavrčel.

Jak tedy chce. Budu ho muset zabít. I když si nejsem jistý,zda to dokážu...

Zamračil jsem se a rozeběhl se proti němu. Vyskočil jsem a obmotal se nohama kolem jeho krku,přičemž jsem ho svalil na zem a začal opět škrtit.

Nějakou tu dobu jsem ho škrtil a on pořád držel a nevzdal se. Už mi to začalo lézt na nervi.

,,Nechci. Tě. Zabít. Vzdej. Se." Říkal jsem mu při větším stisku.

Otec zalapal po dechu a podíval se mi do očí.

V tu chvíli se mi tak moc zamotala hlava ....

𝐅𝐥𝐚𝐬𝐡𝐛𝐚𝐜𝐤:

,,Jungkookie?! Pozor~" Řekla mi mamka,když jsem spadl,protože jsem se učil chodit.

,,Mamí?Jak se mám naučit létat?" Zeptal jsem se mamky,která si povídala s otcem.

,,Tatínku! Pojď si semnou dát závod!" Zvolal jsem při stoupnutí na okraj skály,kam za mnou otec přišel a ten závod zahájil.

,,Namjoonie? Jungkookie? Pojďte! Večeře je hotová!" Zahulákala na nás mamka. Já a Joon jsme odhodili hračky a zamířili na zmiňovanou večeři.

,,Jungkooku! Ty jsi snědl moje sušenky?!" Prskl na mě Namjoon naštvaně,jelikož jsem mu ty sušenky snědl a teď se válel v jeho ustlané posteli,ukazující mé nacpané břicho.

,,Jungkooki-..Pozor!" Zařval otec a já ucítil velikou bolest. Otevřel jsem oči a všiml si,že je kolem mě krev...

𝐄𝐧𝐝 𝗼𝐟 𝐟𝐥𝐚𝐬𝐡𝐛𝐚𝐜𝐤

Pustil jsem otce a chytil se za hlavu. Začal jsem couvat,čehož asi využil a zvedl se.

Připravil se na mě zaútočit,ale já byl dostatečně rychlý a tak ho chytil pod krkem a nadzvedl nad zem.

Opět jsem cítil,jak mé oči mají červenou barvu a ta ohromná síla,která mi probudila v krvi...

,,Co to bylo?.." Zavrčel jsem na něj.

,,C-co...C-co...b-bylo?"

,,Panebože otče! Řekněte mi to!" Zařval jsem na něj a hodil s ním o zem.

Otec bolestně zaskuhral a opět se na mě podíval. Tentokrát jsem se necítil,jako kdybych ho nedokázal zabít...

Naklonil jsem se k němu a řekl svým hlubokým hlasem.

,,Skončeme to už."