abaratis [vkook]

50. Kapitola

𝐍𝐚𝗺𝐣𝗼𝗼𝐧 𝐩𝗼𝐯
Když jsem spatřil,jak Jungkookovi oči začínají nabírat tu krvavě červenou barvu,poznal jsem,že to není dobré znamení.

Jungkook začal cítit bezmoc a vztek. Právě teď by mohl nám všem dost ublížit. Pokud ho nezastavíme,mohl by nás i zabít...

,,Tae?" Vydechl jsem trochu oslabeně. Jelikož Jungkook cítí to,co cítí,začíná oslabovat nás,jakožto anděli,kteří májí sílu a nejsou oslabení. Měli by jsme ho teď hned zastavit.

,,Jdi za Jungkookem a zastav ho. Musíme vzít Hobiho.." Zamumlal jsem na Taehyunga,který mě už dost oslabeně poslouchal.

Taehyung je v tuhle chvíli jediný,kterého by Jungkook nezabil. Je jediný,který ho dokáže zastavit a utěšit.

Je to naše záchrana.

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
Namjoon mi řekl,ať jdu a uklidním Jungkooka. Když začal brečet,začal jsem pociťovat,jak slábnu. Když jsem byl kousek od Jungkooka, málem se mi podlomily nohy...

Začal jsem na něj mluvit,na což začal reagovat. Když se mi podíval do očí,měl jsem pocit,že se mi rozpadlo srdce.

Vypadal tak strašně moc smutně. Jeho výraz a hlavně oči dokazovaly,co právě teď cítí. Akorát mě trochu zarazilo,proč měl krvavě červené oči.

,,Musíš teď pustit Hobiho. Vím,bude to těžké, ale já vím,že to dokážeš. Kookie...Pusť ho." Řekl jsem mu jemně. Jungkook se naposledy podíval na Hobiho v jeho klíně a poté ho pustil.

Když se chtěl podívat na jeho ležící postavu,přispěchal jsem k němu a chytil mu hlavu tak,aby se mi koukal do očí.

Byli jsme dost blízko na to,abych zčervenal. Dost! Teď není čas na rudnutí ty idiote! Podíval jsem se Jungkookovi do očí a on zase do těch mých.

Jeho oči začali nabírat jeho krásně tmavou barvu noci. Ulevilo se mi. Ale ten pocit ihned zmizel,jelikož mi Jungkook omdlel do náručí.

Začal jsem panikařit. Ohlédl jsem se na Joona, běžícího k nám. Přiklekl a zkontroloval mu tep. Oddechl si. ,,Vezměte ho do jeho pokoje." Nařídil.

Odhlédl se na ostatní oslabené anděli. ,,A vy jděte spát. Pokud se dozvím,že o tom někde jakkoliv mluvíte,poznáte,jaké je urážet královskou rodinu." Všichni ihned přikývli a rozešli se,jelikož byli oslabení a neměli sílu vzlétnout,pryč.

Já tam jen seděl,mezitím co Jungkooka odnášeli pryč. Koukal jsem na Hobiho tělo,ležící kousek ode mě.

Začali mi téct po tvářích slzy. Byl to hrdina. Ale já nechtěl,aby odešel. Nedokázal jsem to pobrat. Nechtěl jsem.

Doplazil jsem se k jeho tělu a zvedl ho do mé náruče. Objal jsem ho a napodobil pózu,ve které mě vždycky utěšoval ve spánku.

,,Hobi.." Zamumlal jsem a posmrknul.

,,Nemůžeš odejít. Nesmíš. Nejsem připravený. Potřebuju tě tady...Potřebuju tvůj úsměv,tvou pozitivní náladu..." Mumlal jsem do jeho hrudi.

,,P-prosím..." Prosil jsem, i když jsem věděl,že je to zbytečné.

,,Hobi...J-jen chci říct...M-mám tě r-rád. J-jsi moje sluníčko..." V tu chvíli jsem ucítil,jak se jeho tělo začalo zvedat.

Nechápavě jsem se od něho odtáhl a všiml si,že se jeho tělo vzneslo do vzduchu.

Nevěřícně jsem to pozoroval. Co to je? Pomyslel jsem si. Hobiho tělo začalo zářit. Prvně jeho křídla a poté i on.

Celý se v tu ránu rozpadl na hromádku peříček. Doplazil jsem se k nim a jedno pírko si vzal. Všechna ostatní se rozplynula. Jen to mé ne.

,,Jsi to ty Hobi?" Zafňukal jsem. Pérko se zvedlo a otočilo se. Odpověděl mi. Je to on. Na tváři se mi rozzářil úsměv. ,,Hobi...Chci říct,že mi budeš s-strašně moc chybět...M-mám tě r-rád.." Zakuňkal jsem.

Pírko se ještě jednou otočilo a poté letělo pryč. Odletělo k oknu,kde byla díra. Ještě před vyletěním z okna se otočilo a zatřpytilo se.

Hobi pak už jen odletěl a já tam seděl a brečel.

,,Taehyungu..." Vydechl nějaký hlas. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. V dáli,mezi dveřmi, jsem spatřil Jina. Měl slzy na krajíčku.

,,H-hyung.." Zamumlal jsem a začal více brečet.

Jin ke mně doběhl a objal mě. Začal se semnou kolébat a utěšovat. Hladil mě ve vlasech,po zádech. Všude,kde to šlo.

Tak moc to bolelo. Tak moc jsem chtěl,aby tohle nebyla realita. Tak moc jsem to chtěl. Ale zlá pravda byla horší...

Pravda někdy bolí více,než milosrdná lež.

Avšak,zamilovaný pár v tuhle chvíli vůbec netušil,že to byla zkouška. Že to bylo něco,co mělo ověřit jejich lásku. Jejich sílu.