abaratis [vkook]

28. Kapitola

Právě teď stojíme před autobusem,který se plní studenty.

Pořád mě bolí hlava,jelikož jsem moc nespal a ta kocovina tomu taky moc nepomáhá...

Namjoon nám pomohl narovnat věci do kufru a nechal nás postupně nastoupit. Nikde jsem kupodivu nezahlédl Hobiho,natož Jina.

Samozřejmě mi jedna osoba dělala největší starosti. A to byl Jungkook. Od rána jsem ho neviděl a ani neslyšel. Dělalo mi to starosti.

Nastoupil jsem a zamířil úplně dozadu,kde jsem si jako vždycky batoh položil na sedadlo vedle.

Všichni postupně nastoupili,ale on pořád chyběl. Pokukoval jsem po autobuse a i někdy ven. Náhle do busu nastoupil poslední člověk a zamířil si vybrat místo.

Je to on.

Poznal jsem to,jelikož mi to říkalo srdce...

A taky to on doopravdy byl. Došel úplně dozadu,přičemž semnou navázal oční kontakt. Když jsem chtěl nějak promluvit,vzal můj batoh a položil mi ho na klín.

Sedl si na místo vedle mě a naprosto mě ignoroval. Nechápal jsem,proč mě ignoruje. Nechápal jsem nic.

Celou dobu jsem po něm nenápadně pokukoval a čekal,zda promluví. Avšak jsem se nedočkal.

Při cestě jsem usnul. Byl jsem smutný a takový divný,protože mě ignoroval a já nevěděl proč..

Chtěl jsem se na chvíli odreagovat...

,,Jsi Kim Taehyung,že?" Zeptala se mě nějaká dívka,oblečená v bílých šatech a věnci na hlavě.

Souhlasně jsem přikývl a ona se na mě tedy usmála.

Přišla ke mně a pohladila mou tvář.

,,Chtěla bych ti říci něco důležitého." Vydechla,přičemž jsem se na ni tázavě podíval. ,,Právě teď mi slib,že cokoliv řeknu,tak uděláš."

Trochu nejistě jsem přikývl a ona se tedy nadechla.

,,Až ti to oznámím,musíš se probudit. Ihned jakýmkoliv způsobem zastavit autobus a zabránit pohromě, která by mohla zavinit neuvěřitelné bolesti."

Zmateně jsem se na ni podíval a nepochopil ji.

,,Musíš mě poslechnout a věřit mi. Neboj se Taehyungu. Jen mi věř..." Řekla,přičemž se rozplynula.

Pořád jsem byl v tom snu a slyšel její hlas.

,,Vzbuď se..."

Vystřelil jsem do sedu,přičemž jsem narazil do sedačky před sebou. Po pár sekundách jsem se vzpamatoval a neznámou dívku poslechl.

Zvedl jsem se ze sedačky a doběhl dopředu autobusu,kde jsem při cestě řval. ,,Stůjte! Zastavte!" Pan řidič se na mě zaskočeně ohlédl a já za jeho volant zabočil a tím i prudce zabrzdil.

Náhle kolem nás projel kamion,který nedokázal zabrzdit a sletěl po strmém svazu ze skály dolu...

Byl jsem tak vyděšený. Nevěřil jsem tomu,že to co řekla,byla vážně pravda.

,,Jste všichni v pořádku?" Zeptal se všech zaskočený Namjoon. Všichni jakž takž souhlasili a já se jen zaraženě koukal ven.

Nemohl jsem si uvědomit,že jsem zachránil tolik lidí a vlastně zabil člověka v tom kamionu.

,,Haló? Mladý muži? Jste v pořádku?" Zeptal se mě pan řidič,přičemž se mi zamotala hlava a já se musel ihned posadit.

,,Uhněte!" Zařval někdo,když se procpal až dopředu,kde přiběhl ke mně a zvedl mi hlavu tak,aby mi viděl do obličeje.

,,Taehyungu? Tae?!" Mluvil na mě Jungkook, přičemž jsem se na něj podíval a pousmál se.
,,Je ti něco? Jsi v pořádku?" Začal se mě ustaraně vyptávat.

Souhlasně jsem přikývl a oddechl si. ,,Jsi v pořádku ty?" Zamumlal jsem trochu potišeji, jelikož jsem se o něj taky bál.

Jungkook se na mě trochu zaskočeně koukl a když si uvědomil,jak jsem to myslel,chytil mou ruku a pohladil mě po ní.

,,O mě si nedělej starosti. Měl by sis sednout zpátky na své místo." Řekl mi klidným hlasem a pomohl mi na nohy.

Byl jsem dost oslabený a tak mě Jungkook podepřel a odvedl na své místo dozadu. Opatrně mě posadil a věci položil na svůj klín.

S uklidněním ostatních jsme nastartovali a jeli dál.