abaratis [vkook]

49. Kapitola

Ozvala se obrovská rána. Zakryl jsem si z šoku uši a schoval se křídlama,které jsem si obmotal kolem těla.

V tu chvíli jsem ucítil,jak mám kolem sebe ještě jedny křídla. Otevřel jsem oči a spatřil Kooka, který mě drží schovaného mezi svými velkými křídly.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě znepokojeně.

Jen jsem přikývl a tak jsme se od sebe odtáhli. Když jsme rozevřeli křídla,všiml jsem si,že jsme na druhé straně místnosti,přesně naproti místu,kde jsme stáli.

Zaskočilo mě to,ale věc,která mě zaskočila více,bylo to,co přišlo následovně.

Do místnosti najendou dírou v okně prolétl nějaký černý oblak. Vypadalo to jako anděl,ale anděl to rozhodně nebyl. Bylo to něco děsivějšího.

Jungkook mě ihned schoval za sebe. Všichni jsme koukali na černý přízrak,který požíral nějakého studenta,před našima očima.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si,že Hobi je až moc blízko. Začal jsem se strachovat.

Než jsem si to stačil uvědomit,ten přízrak byl raněn kvůli střelbě Namjoona.

Spadl na kolena a chytil se za místo,kam ho Joon střelil. Naštvaně zapištěl a rozletěl se proti Joonovi.

Namjoon střílel,ale přízrak se nezastavil. Když byl tak metr před Joonem,ho nějaký anděl srazil k zemi.

Přízrak se začal bránit. To samé dělal i anděl. Všichni přiběhli na pomoc,avšak se přízrak přestal hýbat a upadl na zem.

Když anděl odhodil tělo na zem,hrkly mi do očí slzy. Hobi ležel na zemi. Křídla měl celá od krve a z pusy mu začal téct malý potůček krve.

,,To ne..."

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯

Toho démona ten anděl zabil. Musel mít asi velkou sílu...

Když anděl odhodil tělo,chtělo se mi začít brečet. Spatřil jsem Hobiho,jak leží na zádech. Z křídel mu tekla krev,ruce měl pořezané a z rtu mu tekl potok krve.

Nečekal jsem ani minutu a doletěl k němu. Chytil jsem do náručí a položil si ho na klín. ,,Ne...Hobi...." Mumlal jsem ubrečeně.

Položil jsem mu dlaň na břicho,kde mu teklo nejvíce krve.

,,Ne...P-prosím..." Vzlykal jsem. Po tvářích mi už začali kapat slzy a já nevěděl,co dělat.

V tu chvíli jsme ucítil dlaň na mé ruce. Podíval jsem se na Hobiho a spatřil,jak se slabě usmál.

,,K-kooku.." Zamumlal slabě.

,,A-ano H-hobi?" Odpověděl jsem mu.

,,Slib mi jedno..." Zakoktal při stisknutí mé ruky.

,,Nikdy mu nezlom srdce... Můj Králi. "

To byla jeho poslední slova,než se úplně povolil. Začal jsem panikařit. Začal jsem s ním třást, nic. Neprobudil se.

,,Ne...Ne...Ne! Hobi! Hoseoku! Vstávej!" Řval jsem na jeho tělo,ležící mi v náručí.

Teď už mi bylo všechno jedno. Začal jsem nahlas brečet a jeho mrtvé tělo objal a přitiskl si ho k sobě. ,,Hobi.." Zamumlal jsem ubrečeně do jeho ramene.

Někdo ke mně přišel a položil mi ruku na rameno. ,,Jungkook-.."

,,Jdi pryč! Vypadni!" Zařval jsem,až jsem ucítil vztek a beznaděj,která mi skoro obklopila mé zlomené srdce.

Namjoon se hodně vylekal,a tak ustoupil. Mé oči nabrali červenou barvu a já začal cítit sílu,která se do mě začala nějak vsakovat.

,,Kooku!" Zahulákal někdo. Slyšel jsem ho dost ztlumeně. Celého mě to pohltilo. Nechci,aby byl mrtvý. Chci,aby jsme byli zase nejlepší kámoši. Aby jsme to mohli vyřešit...

,,Kookie.." Promluvil někdo. Odtáhl jsem od Hoseoka hlavu a podíval se na dotyčného. Spatřil jsem Taeho,který sotva stojí na nohou.

,,Jungkookie...potřebuju,aby jsi se soustředil na můj hlas." Řekl mi a já se tak začal snažit. Taehyung mi věnoval menší úsměv,což mě docela utěšilo.

,,Musíš teď pustit Hobiho. Vím,bude to těžké, ale vím,že to dokážeš. Kookie...pusť ho." Řekl mi jemným hlasem Taehyung.

Začal jsem pomalu povolovat,až nakonec Hobiho tělo vypadlo z mého náručí.

Chtěl jsem se podívat na jeho tělo,ale zastavil mě Taehyung,který mi přidržel hlavu ve směru do jeho ubrečené tváře.

Slyšel jsem,jak někdo bere Hobiho a táhne ho pryč. Byl jsem zmatenej. Pohlédl jsem na Taeho hřejivý úsměv a najednou cítil,jak se mi zavírají oči.

Poté jediné,co jsem viděl,byla ta temnota...