abaratis [vkook]

3. Kapitola

Ihned jsem ho odstrčil a bolestně se chytil za rameno. ,,N-nesahejte na m-mě..." Zamumlal jsem na něj.

Muž se potichu uchechtl a stoupl si. ,,Pomohu ti si sednout,ale slib mi,že se nelekneš." Trochu znepokojeně jsem přikývl a on tedy přišel o něco blíže ke mně.

,,Chyť se mé ruky," Řekl mi. ,,...a teď si opatrně sedni. Bude to pravděpodobně bolet,ale zvykneš si... Za pár hodin by to mělo přestat." Dodal a já si pomalu sedl.

Zaťal jsem ruce v pěst a opřel se o záda. Ukrutně mě zabodalo v zádech a já znovu bolestně sykl.

,,Co to sakra je?.." Zakuňkal jsem si pod vousy. Neznámý muž se zasmál jeho hlubokým hlasem a řekl jako odpověď.

,,Křídla.."

Vykulil jsem na něho z šoku oči a otočil se. Najednou jsem spatřil černé pírko,které doprovázeli další a další.

Opatrně jsem natáhl ruku a jemně přejel přes mé pravé křídlo. Trošku to zaštípalo,ale za ten pocit si pohladit andělské křídlo,to stálo...

,,Líbí?" Zeptal se mě. Z úžasu jsem přikývl a dál se kochal mýma nádhernýma křídlama.

,,Dobře dobře... To by stačilo. Musíš se projít. Čím více se budeš hýbat,tím rychleji se ti uleví." Řekl mi muž při pomoci mi stoupnout si na nohy.

Mé kolena mě v tuhle chvíli zklamala a já málem spadl na zem. Avšak mě neznámý muž chytil a podepřel rukou.

,,Jsi extrémně slabý. Budeš muset něco sníst, než se půjdeme projít.." Řekl si spíše pro sebe a začal mě vést někam do neznáma.

Šli jsme dlooouhatánskou chodbou,kde jsme potkali pár lidí. No, nevím,jestli bych jim měl říkat LIDÉ ,ale tak... co se dá dělat.

Došli jsme do nějaké obrovské jídelny. Posadil mě na lavičku a řekl mi jemným hlasem. ,,Počkej tu. Přinesu ti něco k jídlu." Přikývl jsem a začal se rozhlížet kolem.

Na hodinách bylo pravé poledne a do této obrovské jídelny se začali shromažďovat nějací lidé.

Vždy došli do té dlouhé řady a tam si potom vzali jídlo... Bylo to jako u nás na škole.

Že bych jenom snil?

Z mého 'snu' mě probudila nějaká rána,která mě shodila z lavičky. ,,Uhni. Tady sedím já.." Řekl někdo namyšleně.

Ze všech sil jsem si klekl a pokusil se zvednout. Avšak mi to nešlo. Neměl jsem dostatečnou sílu...

,,Co to děláš?!" Zařval někdo. Slabě jsem se podíval na dotyčného a spatřil nějakého muže. Měl blonďaté vlasy,menší postavy a v ruce měl nějaké desky.

Ten dotyčný,který mě shodil,ihned ztuhl. ,,Omlouvám se pane Parku..." Zamumlal a provinile se uklonil.

Zkoumavě jsem toho 'Parka' pozoroval a říkal si. Jak může se ho může bát? Vždyť vypadá jako nějaké stěně...

,,Vezmi si jídlo a jdi na druhý konec jídelny. Hned. A opovaž se potom dělat ty tvé pomsty.." Chlapec se uklinil a se svou partou odešli přesně na místo,kam jim muž řekl.

Nějaké silné paže mě zvedly a položili na lavičku. Podíval jsem se a všiml si toho prvního muže,kterého jsem potkal v té místnosti.

,,Díky Jimine..." Řekl mu muž a pousmál se. Ten 'Park' se pousmál též a pohledem dojel ke mně.

,,Kdo je to? Nějaký nový anděl?" Šedovlasý muž přikývl a podal mi tác s jídlem.

,,Sněz to. Potom se půjdeme projít.." Řekl mi klidně. Přikývl jsem a do ruky si vzal příbor. Trošku jsem si to omrknul a potom se do toho pustil.