abaratis [vkook]

51. Kapitola

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Probudil mě nějaký zvuk. Pomalu jsem otevřel oči,avšak je ihned poté zavřel,jelikož mi svítilo do obličeje a to mě oslepilo.

,,Hej! Hej! Je vzhůru." Řekl někdo a v tu chvíli se ke mně někdo seběhl. Neviděl jsem kdo, protože jsem nechal zavřené oči.

,,Jungkooku? Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Namjoon ustaraně. Opět jsem pomalu otevřel oči a začal si zvykat na to nepříjemné světlo.

Opatrně jsem se posadil a ucítil bolest jak v mých křídlech,tak v mé hrudi.

,,Co se stalo?" Zeptal jsem se rozespale.

,,Jungkooku...V-víš.." Zamumlal Joon s pohledem do mých očí.

V tu chvíli jsem si vzpomněl. Hobi. Včera... A to-... Počkat! Ne! Nemůže být mrtvý! Nemůže!

Chtěl jsem vstát,ale Namjoon mě zastavil. ,,Nemůžeš teď nikam chodit. Musíš odpočívat." Řekl mi vážně. On totiž moc dobře věděl,že budu odmlouvat...

,,Ne. Chci vidět Hobiho. Hned!" Odsekl jsem mu.

V tu chvíli mě někdo chytil za ruku. Ohlédl jsem se a spatřil Taehyunga. Vypadal strašně. Měl menší kruhy pod očima,opuchlé tváře a jeho oči vypovídaly všechno.

Zadíval jsem se na něj a ani nemukl. V tu chvíli ostatní opustili místnost a nechali nám soukromí.

,,Tae.." Zamumlal jsem na něj. On se jen smutně pousmál a došel ke mně. Stoupl si přede mě a nadechl se. Aniž by něco řekl,objal mě a obmotal se mi kolem krku.

,,J-jungkooku.." Zamumlal ubrečeně. Objal jsem ho a začal hladit po zádech. ,,Ano?" Vydechl jsem jemně.

Moc dobře jsem věděl,že je Hobi mrtvý. Jen si to moje srdce nechtělo připustit...

Ale v tuhle chvíli bylo něco více důležitého. A to byl Taehyung. Můj Abaratis. Můj anděl.

Zaslechl jsem jeho potichoučký vzlyk. Povzdechl jsem si a odtáhl se od něho. Pohlédl jsem do jeho očí a otřel mu z tváře slzičky.

Usadil jsem se trochu lépe a poplácal na svůj klín. Taehyung ihned pochopil,takže si sedl a objal mě jako nějaká koala.

Musel jsem se nad jeho roztomilostí usmát.

,,O-on...H-hob-..."

,,Pšššš... Bude to v pořádku." Přerušil jsem ho a políbil ho do vlasů pro utěšení.

Taehyung proto přestal mluvit a více se ke mně přimáčkl. Objal jsem více jeho malé tělíčko a začal hladit po zádech.

Ani jsem si neuvědomil,že mi po tvářích steklo pár slz. Tak moc mi Hobi bude chybět...

Rukou jsem zajel mezi jeho vlasy a začal ho hladit. Bylo mi s ním pokaždé krásně. I teď. Avšak mi to trochu kazil ten pocit,že je můj nejlepší kamarád mrtev...

****

Uběhl nějaký čas. Oba dva jsme usnuli a tak jsme se navzájem objímali a nechali se unášet tím pocitem,že jsme spolu.

Samozřejmě nám ten krásný moment někdo překazit musel žejo...

,,Jungko-.." Namjoon se zasekl,když nás takhle spatřil. Pousmál se a přišel trochu blíže.

Většinou se vzbudím hned,jakmile něco zaslechnu,takže jsem se probudil a pohlédl na něj.

,,Jungkooku?" Zašeptal.

,,Hmm?" Zabručel jsem jako odpověď.

,,Otec tě volá." Řekl mi, na což jeho úsměv zmizel.

Tázavě jsem na něho pohlédl a snažil se přijít,proč mě chtěl asi vidět.

Málo kdy mě chtěl takhle vidět...

Tak jsem tedy přikývl a podíval se na spícího medvídka,který mi ležel na klíně.

S povzdechem jsem se nadechl a přiklonil se k Taemu.

,,Taetae...Musíš vstát." Řekl jsem mu mým hlubokým hlasem do ucha.

Tae jen nějak zabručel a přitiskl se k mému krku. Tam se asi omylem dotkl mého krku rty a mně přejel po těle pocit...vzrušení.

,,Taetae..." Řekl jsem trochu více nahlas.

Na to se už ode mě odtáhl a narovnal se,přičemž pořád seděl na mém klíně a ruce měl obmotané kolem mého krku.

Otevřel svá očka a pohlédl do těch mých. Nad tím jsem se musel pousmát. Vypadal rozkošně. Jak měl nafouklé tvářičky,jeho rty byli trošku sušší a prostě.... Byl k sežrání.

,,Musím jít něco zařídit. Pokud chceš,můžeš ještě spinkat." Řekl jsem mu jemně.

Na to přikývl a já ho tedy zvedl z mého klína. Položil jsem ho na postel a přikryl peřinou. Ještě před odchodem jsem mu věnoval dlouhý a láskyplný polibek a s tím odešel ven.