abaratis [vkook]

29. Kapitola

Celou cestu jsem prospal. Nějak mě asi ten běh po autobuse unavil.

,,Tae? Vstávej.." Řekl mi Jungkook tím jeho překrásným hlasem. Pomalu jsem otevřel oči a všiml si,že ležím na jeho rameni.

Šokovaně jsem vykulil oči a po chvíli skenování jeho ramena,jsem začal skenovat i jeho.

Nějakou tu chvíli jsme se na sebe koukali a mně z těch jeho očí začal chodit mráz po zádech. Viděl jsem v nich temnotu. Ale tu dobrou temnotu...

,,Vystupujeme vážení! Nezapomeňte si nic." Řekl Namjoon, čímž mě tak nějak probudil. Uhnul jsem pohledem vedle,ale Jungkook ne.

Pořád se na mě koukal a mě to ukrutně znervózňovalo...

Sbalil jsem si všechny věci a už se hrnul pryč. Avšak k mému štěstí do mě někdo strčil a já spadl tomu slavnému Jungkookovi na klín!

Celý jsem ztuhl a nevěděl,co dělat. Jungkook byl taky trochu zaskočen,ale nedával to na sobě vědět.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě,přičemž jsem se soustředil zase na ty jeho nádherné oči,které připomínají noční oblohu.

Párkrát jsem zmateně zamrkal a stoupl si. Cesta byla čistá,takže jsem rychle popadl batoh a sprintoval ven. Venku jsem se naposledy otočil a podíval se do jeho obličeje.

Nechtělo se mi odcházet,ale musel jsem. Musel jsem do svého pokojíčku. Musel jsem si urovnat myšlenky...

Se smutným úsměvem jsem se otočil a utíkal, co mi síly stačili.

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Ani by jste mi nevěřili,že když mi spadl na klín, že mi to nevadilo. Upřímně,sice mi zasedl mého kamaráda,ale od něj bych si to nechal i líbit...

Mám teď tak moc zamotanou hlavu,že si sotva uvědomuji,kde a co dělám.

Taehyung. On,člověk,který mi nějakým záhadným způsobem motá hlavu,aniž by se snažil...

Jeho úsměv,jeho doteky,jeho tělo. To jsou věci, které mě vyvedou z míry a já pak nevím,co a jak.

Počkat! To se mi zdá,nebo právě teď utekl! Rychle jsem se podíval z okénka a tam si všiml Taehyunga,který utíká pryč.

Chtěl jsem za ním běžet,ale on se otočil a pohlédl mi do očí.

Tenhle pohled mě jednou zabije...

Nějakou chvíli se mi koukal do očí. Ty jeho nádherně hnědá kukadla skenovala můj obličej a tak já skenoval ten jeho.

Taehyung se ale náhle usmál a už sprintoval pryč. Bylo mi to líto,jelikož byl jediný anděl,který mi rozbušil srdce...

Něco mi na tomhle všem nehraje...Budu si muset něco zjistit,jelikož tohle nenechám jen tak.

Zvedl jsem se a vystoupil ven z busu. Venku už na mě čekal Namjoon,který se opíral o kapotu naší černé Audi a nějak si pobrukoval.

Došel jsem k němu a jako vždy nasedl,aniž bych ho nějak upozornil. Namjoon se na mě ohlédl a s potichým povzdechem nastoupil též.