abaratis [vkook]

46. Kapitola

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
,,Proč se o něj tolik staráš Kooku?" Zeptal se Hobi,přičemž jsem ztuhl.

Vždy,když ho vidím,se chci zakopat tak hluboko pod zem,abych už nikdy v životě nevylezl a nikdo mě ani nevykopal.

Hobi pro mě dost znamená. Asi to tak nevypadá,ale ano. Moc pro mě znamená. Ale to,co jsem mu udělal,by zhoršilo vše.

Možná to už ví. Možná....

Nechci mu to říct. Nechci mu ublížit ještě více, než jsem mu ublížil předtím. Prostě ne.

,,To ti může být jedno." Odsekl jsem mu. Nechci na něj být takový,ale musím. Musím tohle všechno dělat. Pro něj i pro mě...

V mém vražedném pohledu do Hobiho tváře, mě vyrušil jemný dotek na mém zápěstí. Podíval jsem se tam a všiml si,jak mě Tae tahá za ruku. Asi bych měl přestat...

Odstoupil jsem od Hoseoka a povzdechl si. Bez přemýšlení jsem vzal Taeho za ruku a odešel s ním pryč.

Dotáhl jsem ho ke mně do pokoje. Zabouchl jsem za námi dveře a zavrčel,čímž jsem zahnal vztek,hromadící se v mé krvi.

Mám dost problémy se vztekem. Nedokážu se i dost často ovládat a prostě někomu ublížím. Aniž bych vůbec chtěl...

Co nejrychleji jsem posadil Taehyunga na postel a ještě před odchodem,jsem mu věnoval menší falešný úsměv.

Taehyung se na mě jen zmateně podíval a já tak odešel do mé koupelny. Mám ji zamykací,takže jsem se zamkl a došel k umyvadlu.

Tam jsem pustil kohoutek s ledovou vodou a opláchl si obličej. Nepomohlo to. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a spatřil,jak mám jemně červené oči.

Byl jsem ze sebe trochu v šoku. Nikdy jsem své oči neviděl takhle rudé. Asi mě,moje srdce, hodně naštval...

Ještě párkrát jsem si opláchl obličej a povzbudivě se nadechl. ,,To nic...To dáš." Řekl jsem si. Odemkl jsem dveře a vstoupil zpátky do pokoje.

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
Konečně z té koupelny vylezl. Strašně moc jsem se o něho bál. Vypadal tak...jinak.

Než vešel do koupelny,tak se mi jen letmo podíval do obličeje a odešel. Bez jediného slova, pípnutí.

,,Děje se něco?" Zeptal jsem se ho opatrně. Jungkook se na mě podíval a usmál se. Věděl jsem,cítil jsem,že se neusmíval rád.

,,Neboj se. Nic se neděje." Řekl mi jemným hlasem. Tak to ne. Nebude mi lhát. Mně teda rozhodně ne!

Když si sedl vedle mě na postel,rozhodl jsem se podniknout můj velkolepý plán. Svalil jsem ho co nejrychleji na postel a lehl si na něj.

Podíval jsem se do jeho překvapeného pohledu a zamračil se.

,,Jeone Jungkooku." Vydechl jsem,přičemž se na mě Jungkook tázavě podíval. ,,Hmm?". Zabručel.

,,Nelži mi. Poznám to. Cítím to." Řekl jsem mu důrazně,nad čím jsem se trochu více zamračil. Jungkook si povzdechl a prohodil naše pozice.

,,Kime Taehyungu.." Vydechl stejným tónem, co jsem mluvil já. Na chvíli nastalo ticho. Jungkook mlčel a asi přemýšlel. Já jen mlčky koukal do jeho očí a čekal.

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem ti lhát. Nerad mluvím o svém životě." Řekl provinile,přičemž mi můj pohled změkčil.

,,Jen prostě...Dozvěděl jsem se až moc věcí najednou a-.." Umlčel jsem ho dětskou pusinkou na rty. ,,V poho. Chápu to." Usmál jsem se pro ten lepší efekt.

Jungkook se nad tím lehce usmál. Teď už upřímně. Dal mi dětskou pusinku nazpátek a svalil se společně semnou,do objetí.

Rád jsem ho objímal. Tak hezky voní. A jeho hruď je ten nejlepší polštář,který kdo mohl vymyslet...

𝐏𝗼𝐯 3. 𝗼𝐬𝗼𝐛𝐲
Dva andělé. Spokojeně leželi na posteli a mačkali se ve vzájemném objetí. Oba dva spolu byli šťastní. Milovali se a nikdy by si navzájem neublížili.

To ale tito šťastní andělé netušili,že je čeká něco strašného. Věc,na kterou není ani jeden připraven.

Nejhorší na tom je to,že nikdo neví,kdy ta strašlivá věc přijde. Ani oni to neví. Avšak jeden z nich o tom ví hodně.

Černovlasý chlapec o tom ví tolik,že si to ani nedokáže uvědomit. Vše má uryté v paměti. Akorát ty vzpomínky nedokáže obnovit...

Jungkook a Taehyung po chvíli mazlení a objímání usnuli a i ve spánku pokračovali v objímání.

,,Miluji tě Tae.." Zamumlal Jungkook svá poslední slova,než usnul. ,,Já tebe taky...Kookie." Odpověděl mu při usnutí Taehyung.

Nikdo by je v tu chvíli od sebe neodtrhl. Ani by to nikdo neudělal. Spolu vypadali tolik šťastně a roztomile...