abaratis [vkook]

4. Kapitola

Jídlo jsem poslušně dojedl a šedovlasý muž tác po jídle odnesl někam ke kuchařskám.

Já jsem mezitím seděl u stolu a nervózně pokukoval po muži,který si mě prohlížel už nějakou tu dobu.

,,Odkud jsi?" Zeptal se mě najednou. Na sucho jsem polkl. ,,Z B-busanu.." Zamumlal jsem.

Muž najednou vykulil oči a naklonil se ke mně. ,,Vážně?!" Zaskočeně jsem přikývl a muž se rozhlédl kolem. Urovnal si límeček trička a odkašlal si.

,,Dobře tedy.." Řekl se skrytou radostí v hlase. Šedovlasý muž k nám přišel a pomohl mi vstát. Už jsem se cítil trošku silnější... Asi mi to vážně pomohlo...

Trochu mě podepřel rukou a společně jsme vyrazili někam pryč. Když jsme mířili ke dveřím,něco mě zaujalo.

Zaostřil jsem záda nějakého studenta a vzpomněl si na pohled,když jsem viděl záda toho neznámého kluka v mém snu.

Najednou se chlapec otočil a mně se zamotala hlava. Musel jsem zavřít oči a udržet rovnováhu.. Díky tomu jsem nespatřil jeho obličej... Aishh.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě starostlivě ten neznámý muž. Přikývl jsem a mávl nad tím rukou.

Tak jsme tedy vyšli ven a zamířili na nějakou obrovskou zahradu. Veprostřed velké zahrady byl menší altánek,do bílé barvy.

Kolem bylo mnoho druhů květin a vše to tady...Zářilo.

,,Sem budeš mít povolení sám. Nechci,aby mi někdo lezl do altánku..." Zamumlal na mě muž. Tázavě jsem se na něho podíval a on se jen pousmál.

,,Jsem tady něco jako velitel... Ředitel? Myslím, že se nám tak ve škole lidí říká..." Chápavě jsem přikývl a podíval se po zahradě.

,,Mám vás oslovovat pane?" Zeptal jsem se ho mým hlubokým hlasem.

Muž se podíval po zahradě a spokojeně si oddechl. ,,Můžeš mi říkat Namjoone. Pokud budeš ve třídě nebo tak,bylo by lepší mě oslovovat pane Kime." Vysvětlil mi.

Přikývl jsem a to jméno si vryl do paměti.

,,Dobře,teď pojď. Musíš se rozchodit,takže ti ukážu tvůj pokoj a celkově školu.." Zasekl jsem se. ,,Kde to vlastně jsem?" Zeptal jsem se ho vážně.

Muž se na mě podíval a uchechtl se. ,,Tobě to pořád nedošlo?" Zakroutil jsem hlavou a ruce si zkřížil na hrudi.

,,Když jsi se proměnil v anděla,zemřel jsi. A teď
jsi v nebi... Nebo,jak to tu nazvat."

J-já jsem v nebi? Po tom,co jsem dělal? Heh...

Nad mou myšlenkou jsem se musel uchechtnout. ,,Pojď,nemáme moc času." Popohnal mě Joon. Přikývl jsem a společně s ním zamířil do mého nevého pokoje.

****

Celé jsme to tady prošli. Je to tady opravdu VELKÉ. A za tu dobu jsem se docela rozchodil. Už mě nebolí záda a vlastně se cítím,jako bych nikdy předtím nezemřel...

,,Tak,teď tě budu muset požádat,aby jsi šel do svého pokoje-.." Joon se zasekl. ,,Ehm... Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě trochu trapně.

Zasmál jsem se a zakroutil hlavou. ,,Taehyung.. Kim Taehyung." Namjoon se zasmál a poplácal mě po rameni. ,,Dobře pane Kime. Teď utíkejte do svého pokoje a pořádně se prospěte."

Přikývl jsem a s menším úsměvem zamířil do mého pokoje.

Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po pokoji. Byli tu dvě postele,jedna byla moderně povlečená a ta druhá byla tak nějak podobně.

Z koupelny náhle vyšel nějaký muž a já si z šoku zakryl oči dlaněmi. ,,Panebože! Co tady děláš?!" Vyjekl muž šokovaně.

,,Já tady bydlím.." Řekl jsem mu z šoku. Muž se zamyslel. ,,Oh...Dobře tedy." Řekl a došel ke mně. Podal mi ruku a řekl mile. ,,Jsem Hoseok. Klidně jen Hobi."

Přikývl jsem a ruku přijal. ,,Taehyung.." Hobi se mile usmál a pokračoval v sušení svých vlasů. ,,Jak dlouho tu jsi?" Zeptal se mě při sedání ja postel.

,,Asi tak... 7 hodin?" Hobi vykulil oči. ,,Tak krátce?! Jakto,že dokážeš tak perfektně chodit?!" Pokrčil jsem rameny a nevěděl,co na to odpovědět.

,,No nic. Pojď,měli by jsme jít spát. Zítra máme učitele Lee a ten je dost vostrej..." Přikývl jsem a došel ke své posteli. Tam jsem se nějak záhadně uvelebil a po chvilce usnul.