abaratis [vkook]

39. Kapitola

Tak teď se mi to všechno dává dohromady. Takže ten syn toho muže,jsem j-já? Takže existuje proroctví,které je pro mě určené?

Budu muset zažít bolest? Vždyť už nic horšího než to,co se mi stalo,být nemůže ne?

Nebo ano?...

Nechtěl jsem už nic slyšet. Proto jsem se zvedl a bez jediného slova odešel pryč. Ven z jeho kanceláře. Potřeboval jsem si pročistit hlavu...

Došel jsem tou dlouhou tmavou chodbou k mému pokoji. Ale na něco jsem si vzpomněl. Musím za otcem. Hned.

Tak jsem tedy vyrazil za otcem. Chtěl jsem pravdu. Pravdu o mém životě...

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
Už nějakou tu dobu mi vrtá hlavou,co znamená ten ,,můj anděl" ...

Můj bratr mi to nestihl říci. Takže nevím,co to znamená... A já to prostě potřebuji vědět!

,,Jine?" Vyslovil jsem nejistě na Jina,sedícího vedle mě na židli. Sedíme na obědě,takže dokousal sousto a tázavě na mě pohlédl.

,,Co znaméná mít svého anděla?" Jin se na mě pousmál a odkašlal si. ,,Proč se ptáš?" Zamračil jsem se a bouchl ho do ramene.

,,Na něco jsem se zeptal.." Zabručel jsem nafoukle. Jin se zasmál a podíval se na Hobiho, sedícího před námi.

,,Je to něco,jako spřízněná duše. Cítíš se s dotyčným neuvěřitelně. Při každém jeho úsměvu máš divný pocit v břiše a něco tě nutí k tomu,aby jsi ho nikdy neopouštěl." Vysvětlil.

Zamyslel jsem se nad tím. Takže je Jungkook můj anděl? Co to znamená? Že ho miluji? Že je to osud?

,,Asi už půjdu. Už jsem dojedl.." Zamumlal jsem na ně a s tácem,plného jídla, jsem odešel. Kluci se na mě jen zaskočeně koukali a nechali mě odejít.

Potřeboval jsem si to promyslet. Nechápal jsem nic... Ani sám sebe...

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
,,Otče?" Oslovil jsem mého pracujícího otce, který právě s někým telefonoval.

Podíval se na mě a zamračil se. Naznačil mi,abych odešel,ale já dveře za sebou zavřel a došel k němu.

Vzal jsem mu mobil a hovor ukončil. ,,Co to panebože děláš?!" Zařval na mě,při pohledu do mé tváře.

Mobil jsem položil na jeho stůl a podíval se do jeho očí také.

,,Proč jsi mi lhal? Proč nechceš,abych se zamiloval? Proč?" Vyhrkl jsem na něj.

Otec se zarazil. Zamračil se na mě a řekl. ,,Do toho ti nic není!" Tentokrát jsem se zamračil já.

,,Jak mi do toho nic není?! Jak jsi mi nemohl říct o tom zatraceným prokletí?! To myslíš jen na sebe?!" Zařval jsem na něj.

,,O čem to mluvíš?! Kdo ti řekl o tom proroctví?" Na to jsem mu nic neodpověděl. Nechtěl jsem Namjoona prásknout,takže jsem mlčel.

,,Jungkooku...nech mě to vysvětlit." Řekl mi otec provinile. Podíval jsem se na něj a sarkasticky se zasmál.

,,A co je na tom k vysvětlení?! To že mi budeš zakazovat někoho milovat není zrovna dobré řešení!" Prskl jsem na něj.

,,Jungko-.."

,,Co?! Chceš se mi snad začít omlouvat!? Tím nic nenapravíš!" Zařval jsem přes celou kancelář. Zatnul jsem ruce v pěst a podíval se na otce.

Bez jediného slova jsem šel ke dveřím,které jsem otevřel a následovně po sobě i zabouchl. Všichni venku se na mě koukali.

Musela to slyšet celá škola. To asi jo. Ale to mi bylo jedno. Potřeboval jsem teď na vzduch...

Tak jsem se rozešel směrem můj pokoj,kde jsem měl v plánu si srovnat myšlenky...