abaratis [vkook]

7. Kapitola

,,Takže... Teď je zkus napnout obě." Řekl mi Jimin,při odstoupení od mé maličkosti. Zhluboka jsem se nadechl a ze všech sil se je snažil roztáhnout.

Netrvalo to dlouho a má křídla se roztáhla a udělala nade mnou mohutný stín.

Ohlédl jsem se a ohromeně si je začal prohlížet. Upřímně,má křídla jsou podle mě nádherná. Jsou černá jako... Jako noc.

Opravdu mě udivují a pořád mi ještě nedochází, proč všichni mají úplně jiná křídla než já...

,,Ok. Tak teď budeš opakovat každičký pohyb, který ti předvedu." Rozkázal mi Jimin a já si stoupl do pozice,ve které stojí on.

Pomalu začal mávat se svými křídly a já se o to tak nějak taky pokoušel...

Najednou vzlétl a já ihned po něm. Z úžasu jsem něco vykřikl a začal létat. ,,Koukej se! Umím létat!!" Hulákal jsem nadšeně a udělal nějakou podivnou vrtuli.

Jimin se na mě pobaveně zasmál a doletěl ke mně. ,,Teď to bude těžší. Poletím první a dole tě kdyžtak budu chytat..." Podotkl mi napjatě.

Přikývl jsem a pozoroval,jak přistává. Ze zdola na mě kývl a já se tedy rozletěl k zemi. Bylo to v pohodě,dokud nepřišlo na pár metrů před přistáním.

Zamotala se mi hlava a já neudržel rovnováhu. Tak dva až tři metry jsem začal padat volným pádem a nemohl pořádně zaostřit okolí.

Spadl jsem někomu do náruče. To vím jistě, jelikož jsem ucítil silné ruce,které mě drželi.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Jimin starostlivě. Chytil jsem se za hlavu a nepatrně přikývl. Radši mě ani nepostavil na nohy a odletěl semnou pryč.

Položil mě na mou postel v pokojíčku a nechal ležet. Přisedl si a nějaké nezbedné vlásky poupravil z mého obličeje.

,,Musíš si odpočinout..." Řekl mi klidným hlasem Jimin. Unaveně jsem přikývl a na to mě Jimin přikryl peřinou.

S poklidným oddechem jsem zavřel oči a do pár minut usnul a vplul do říše snů.

****

,,Taehyungu? Vstávej... Je snídaně." Řekl mi rozespale Hoseok. Otevřel jsem oči a podíval se jeho směrem.

Chápavě jsem přikývl a zvedl se. Došel jsem do koupelny,kde jsem vykonal svou ranní routinu a osušil se.

Vzal jsem si nějaké černé třičko s modrými džínami,které měli na kolenou díry...

,,Pojď,měli by jsme jít,nebo nám to všechno sežerou..." Namítl Hobi ospale a tak jsme tedy odešli směrem jídelna.

Snídaně začala tak před pěti minutama a tady je andělů,jako kdyby to byl výprodej v nějakých hadrech...

Hobi nás dovedl do fronty,kde jsem si vzal tác a poslušně s ní čekal,než dojde řada na mě a něho.

Nějaká slečna mi s úsměvem nandala a já jí samozřejmě úsměv oplatil. Bych nebyl já,kdybych se neusmál žejo...

S Hobim jsme si vyhlédli nějaké místo a tam tedy zamířili.

Někdo mi nadstrčil nohu a já přes ni zakopl. Talíř jsem naštěstí chytil,což jsem se divil,ale tak trochu sebe ne...

Nějaká parta kluků se zasmála a nějaký chlapec ke mně přišel. Zvedl mi za vlasy hlavu a podíval se mi hluboko do očí.