abaratis [vkook]

56. Kapitola

𝐓𝐚𝐞𝐡𝐲𝐮𝐧𝐠 𝐩𝗼𝐯
,,Takže...Pokud to dnes ještě nevíte,budou dnes zahájeny souboje. Můžete si vybrat dvojici a bojovat. Ale dnes tady bude menší změna..."

Začal Jimin,který stál před tabulí a koukal na nás,jak poslušně sedíme v lavicích.

,,Dnes budou bojovat i vyšší andělé. Připojíme se k nim a budeme se na ně dívat." Dopověděl nám Jimin tu novinu.

Všichni souhlasně přikývli a tak jsme se začali učit. Já mezitím seděl vedle Jina,kde jsem se celý ustrašený nedokázal soustředit na učení.

Hodně jsem se bál o Jungkooka. Vím,že je silný, ale i tak se o něj bojím...

Je to můj přítel. Moje láska. Nedokázal bych bez něho být...

,,Tae? Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Jin,přičemž mi za bradu pohled namířil k němu.

Nervózně jsem se na něj podíval a povzdechl si.

,,Ano jsem. Nedělej si starosti..."

,,Tae." Vydechl Jin,na což se mírně zamračil.

,,Já vím,že se něco děje. Mně neoklameš."

Nad jeho slovy jsem si povzdechl. Odstranil jsem jeho ruku z mé brady a pod stolem ji chytil. ,,J-jen...Chybí mi Hobi." Zamumlal jsem.

Jin se na mě soucitně podíval a povzdechl si.

Mou ruku si přehmátnul a pohladil ji palcem.

,,Mně taky...Ale uklidňuje mě pocit,že nás hlídá. Že je tu s námi,i když ho nevidíme..." Řekl mi jemně.

Jine...Už nejsem člověk,natož dítě..

Jsme v nebi...

,,Jine...Nemusíš mi lhát,aby jsi mě uklidnil."

,,A-ale-.."

,,Žádné ale. Už nejsem člověk a teď žiju v nebi. Tady už Hobi nikdy nebude. Už nikdy s námi nebude...Takže mi prosím nedávej zbytečnou naději.." Řekl jsem mu klidně.

Jin chápavě přikývl a už už chtěl něco říct, avšak ho přerušil hlas pana Parka.

,,Takže. Teď si sbalte věci a vyrážíme."Přikázal.

Tak jsme si tedy všechno sbalili a zamířili společně na místo,kde se vše mělo odehrát...

𝐉𝐮𝐧𝐠𝐤𝗼𝗼𝐤 𝐩𝗼𝐯
Tak jo...To dám. Nejsem žádný cácořitka! Jsem Jeon Jungkook! Jsem přítel Kima Taehyunga! Jsem...silný!

Jsem budoucí král!

Snažil jsem se povzbudit před bojem s mým otcem. Právě teď sedíme v tělocvičně,kde máme mýt souboje.

Dnes tu prý budou moci bojovat i jiní andělé...

Abych pravdu řekl,jsem nervózní. Můj otec je jeden z nejlepších andělů,kteří umí bojovat. Má prý hodně velkou sílu a hodně tréninku za sebou.

A já? Já jsem jen jeho syn,kterému je někde o 300 let méně a celkově vypadám o dost slabší...

Z mých myšlenek mě probudil zvuk z chodby ode dveří. Podíval jsem se na dveře a čekal,zda zahlédnu mého andílka.

Ano.

Pousmál jsem se a když si mě Tae všiml,usmál se také.

Akorát mi něco na jeho úsměvu přišlo jiného. Vypadal dosti nervózně. Klepaly se mu rty a jeho oči nadznačovali strach...

Můj úsměv po tomto zjištění ihned zmizel. Aniž bych se nějak rozmýšlel,tak jsem se zvedl ze židle a zamířil k jeho třídě.

Tu jsem celou prošel a chytil Taeho za zápěstí. S pohledem do jeho očí jsem ho začal táhnout pryč,kde jsem měl v plánu si s ním promluvit a trochu ho utěšit.

Tae mě jen poslušně následoval,což mi trochu pomohlo a tak jsem ho odtáhl do chodby,kam málokdo chodí.

Opřel jsem ho zády o zeď a podíval se do jeho očí.

Taehyung se na mě podíval a trošku nechápal situaci.

,,Děje se něco?" Zeptal jsem se ho jemně.

,,N-ne...Mělo by?" Zamumlal s pohledem vedle mě.

Děje. S tebou můj Anděli...

,,Ano. Děje." Vydechl jsem.

Chytil jsem ho za ruku a políbil mu ji. Poté jsem se podíval zpátky do jeho očí a zeptal se ještě jednou.

,,Copak je? Bojíš se?"

Nad tím si Tae povzdechl. Objal mě a zachumlal se do mé hrudi jako nějaký méďa.

,,Nevim...Mám strach,že ti tvůj otec ublíží. Ale zase vím,že jsi silný a že to dokážeš.."

S povzdechem jsem ho pohladil po zádech a propletl si prsty na jeho bokách.

,,Děkuji ti...Děkuji,že mi takto věříš.."

Odtáhl jsem si ho od hrudi a políbil ho na čelo.

,,Nemusíš se bát. Dokážu to. Naše láska je to nejsilnější,co kdy existovalo. To mě bude držet na živu.." Prohrábl jsem mu vlasy a ještě dodal.

,,Miluji tě...Taetae."

,,Já tebe,Jungkookie."

S úsměvem jsem ho chytil za ruku a tak jsme společně zamířili zpátky do tělocvičny,kde už byl jeden začínající souboj.