Božské tři: První

Část 1 Ezy: Downfieldská střední škola

Který kretén dá svému dítěti jméno Oliver O'Conner? 

Podrbu se znuděně na hlavě, když čtu cedulku připevněnou na dřevěných dveřích. Kdyby to byl můj spolužák, dělala bych si z něj permanentně prdel. Volala bych na něj „O'O pojď sem" a stal by se mým oficiálním poslíčkem pro nákup sušenek ve školní kantýně. Dostal by ode mě titul „otloukánek" a časem by musel přejít na jinou školu, protože by začal přemýšlet, z kterého mostu skočit, aby se mě konečně zbavil.

Z kapsy vytáhnu žvýkačku a strčím si jí do pusy. Jahodová příchuť se mi okamžitě rozplyne na jazyku. Vychutnám si tu počáteční nálož umělé příchuti a znuděně se rozhlédnu kolem sebe. Sekretářka, nebo co to vlastně je, mě vpustila do malé předsíňky, kde mám vyčkat do příchodu ředitele. Nevím, zda to byl záměr, ale mluvila jak kdyby jí někdo strčil knedlík do pusy a ona nemohla pořádně vyslovit některé písmena. To bych možná ještě překousla, ale oslovení ,,zlatíčko" mi způsobovalo miniaturní infarkty. Když mě tak oslovila poprvé, moje obočí vylítlo až do Austrálie. Dala jsem jí jasně najevo, že žádné zlatíčko nejsem. Neřekla jsem to sice nahlas, ale pokud mě ještě někdy osloví „zlatíčkem", přeskládám jí propisky na stole, které má seřazené podle barev a velikosti. 

Udělám žvýkačkovou bublinu a splasknu jí přesně v době, kdy se otevřou dveře.

Objeví se v nich postarší muž v obleku, který mi pokyne, abych vstoupila dovnitř. Neujde mi jeho zkoumavý pohled, skenující mou osobu od paty až k hlavě. Upravím si popruh batohu, přehozený přes jedno rameno, a vejdu do prostorné kanceláře. 

Krátce se rozhlédnu. Je vybavená poměrně stylově a věřím, že to kožené křeslo po pravé straně stálo víc, než ten mercedes, který parkuje před školou na místě vozíčkářů. Knihovna se táhne přes celou jednu stěnu, kde jsou úhledně vyskládané jednotlivé tituly, samozřejmě podle abecedy. Na druhé straně je vkusný ebenový stůl, taktéž sladěn s koženými křesílky stojících vedle něj. Asi vím, kde jeho sekretářka využívá své puntičkářské dovednosti. Stejně jako na jejím stole, tak i na jeho jsou vyskládané tužky podle barvy a velikosti. Mám dojem, že každý předmět má v této místnosti své místo. Mám nehoráznou chuť jeho řád jakkoliv narušit.

Ředitelna v mé bývalé škole rozhodně nevypadala jak z časopisu New Style. Místo křesílek měl  ředitel nepohodlné, tvrdé židle a o křesle ani nemluvě. Když tam člověk poslouchal hodinovou přednášku o slušném chování, akorát ho začal bolel zadek. Jednou jsem měla problém vstát, jak jsem ho měla nateklej. Takže v kanclu pana O'O bude poučování a vyhrožování důtkou ředitele líp snesitelné.

Po vybídnutí se posadím naproti němu a batoh hodím k nohám stolu. Položím ruce na kožená opěradla křesla a okamžitě ucítím ten božský materiál, jak mě hladí po dlaních.

Pan O'O zírá do mé složky, kterou zaslala předešlá škola a po pár minutách zadumaně zvedne hlavu. Do oka mi padnou jeho blond vlasy, protkané našedlými prameny, které perfektně ladí k barvě jeho kravaty. Začne mě zkoumat pohledem jako zvířátko v kleci. Ošiju se až mi vlasy přepadnou přes rameno.

„Slečna Maya Esperanza Rodriguezová, pokud se nepletu," řekne vyrovnaným hlasem, když čte velké písmo na okraji složky. Mamka se vyřádila, když mi v porodnici dávala jméno. Není to nic příjemného, když se musíte ve školce učit hláskovat vlastní jméno. 

„Ezy!" dodám a on vzhlédne. Znovu si přečte jméno, jakoby ho předtím neviděl. „Stačí Ezy, všichni mi tak říkají."

„Tady jsme na akademické půdě slečno Rodriguezová, takže Vás budu oslovovat jak se patří."