Božské tři: První

Část 23 Ezy: Priority

Vejdu do apartmánu a naštvaně hodím batoh v předsíni na zem. Přejdu do obýváku, kde na mě čeká Kráska v kočičí podobě na sedačce. Elegantně si olizuje tlapku a při mém příchodu okamžitě přestane. Nejradši bych jí řekla ať se klidně líže dál, že přede mnou si nemusí hrát na dámičku, ale ovládnu se. 

Přece nebudu řvát po kočce.

Dojdu do kuchyně a seberu z ledničky džus a pořádně si loknu. Otřu si několik kapek z brady a džus vrátím zpátky. Potom seberu z poličky dva balíčky žvýkaček a několik z nich si nastrkám do pusy. Okamžitě mé chuťové buňky zaregistrují slastnou chuť mých oblíbených cukrátek.

,,Děkuji za pomoc," vyjedu na Krásku, která se mezitím přeměnila do lidské podoby a zabalila se do županu. Koupila jsem jí župan, který vždy nechávám v obýváku pro případ proměny. Využívá ho neustále, takže předpokládám, že to nebyl zbytečný nákup. Pro mě určitě, protože dívat se na svlečenou holku určitě nepatří mezi mé ,,To do list."

Naštvaně sebou hodím na křeslo a zaskučím bolestí, na kterou jsem v tomto rozčíleném rozpoložení zapomněla. Všimla jsem si, že bolest mi postupně ustoupila, zatímco jsem jela autobusem. Připisuji to lékům na bolest, které jsem si koupila hned, jak jsem se úspěšně vymotala z té části města, kde bydlí Dean - a že to byla pěkná makačka. Deanův dům je několik bloků od místní basketbalové tělocvičny na východě Downfieldu. Jeho rodina vlastní velký rodinný patrový dům, vzdálený asi hodinu autobusem od centra, kde bydlím já. 

Kráska se narovná ,,musela jsem zmizet. Objevili se mužští tvorové tvé rasy," odpoví nezaujatě, což mě vytočí ještě víc, ale tak nějak se nad tím povznesu a unaveně vydechnu. Zakloním hlavu přes sedačku a nechám vlasy přepadnout za opěradlo.

Asi bych jít teď měla vynadat, že mě tam nechala jen tak ležet, a že jsem se kvůli ní dostala do spárů Deana O'Connera, ale nevím, zda by můj problém vůbec pochopila. O Krásce vím hodně málo, ale z toho co vím usuzuji, že jí můj běžný život a problémy totálně nezajímají.

Zavřu oči a užívám si bolesti v nohou a na rukách ,,... proč vůbec pořád říkáš tvá rasa?" zeptám se a snažím se vstřebávat jahodovou chuť několika žvýkaček, abych zmírnila svou bolest, rozčílení a několik dalších pocitů, které v souvislosti s tím oslem vážně cítit nechci. 

,,Jste lidé... to znamená, že jste lidskou rasou. Dočetla jsem se to v učebnici biologie. Já jsem bakeneko."  

Vnitřně se zasměju. Tak moje kočka čte učebnice biologie. Zajímavé.

Otevřu oči a zadívám se na strop ,,bakeneko," zopakuji. ,,Co to vlastně je?" dojde mi, že se mnou několik dní bydlí divné stvoření, které se chvíli pohybuje v lidské a chvíli v kočičí podobě. Klidně by mě mohla zabít ve spánku a nikdo by se to nedozvěděl, protože kočky přece nevraždí. Nebo je více člověkem než kočkou? Můj život je mnohem větší guláš než se zdá. Samozřejmě jsem všechno hned vyklopila babičce, která měla až podezřele velkou radost z toho, že jsem konečně začala přijímat svůj dar.

Taky jsem jí ukázala Krásku přes FaceTime a vysvětlila jí, že je můj patron - i když teda stále pořádně nechápu, kdo, nebo co to vlastně je, snažila jsem se před babičkou dělat, že to vím. Myslím si, že na mě stejně poznala, že jsem z celé téhle situace dost zmatená.

,,Bakeneko jsou bytosti, které pomáhají držitelům božské síly s jejich kontrolou. Jsou to bájné bytosti, zodpovídající se vyšší síle," vysvětlí mi.

,,Hm..." narovnám hlavu a začnu pokyvovat, ,,..držitelům božské síly? Jako množné číslo? Je nás snad i víc?" zeptám se se zájmem a trochu vykulím oči, což dělám skoro vždycky, když se o nějaké téma zajímám. Kdybych věděla, že na tomhle podělaným světě žije ještě někdo s tak podělanou silou a zmařeným životem, určitě bych se cítila mnohem líp.