Božské tři: První

Část 8 Ezy: Návrh, který se neodmítá

Ležím na lavici před hodinou historie.

Díky bohu, že dneska nemáme tělák. Myslím, že bych neuběhla ani dva metry. Jsem unavená jak želva po maratonu. Navíc, kdo má pořád poslouchat ty kecy učitelů, když se ti nechce cvičit. Učitel historie, to je jinej kalibr. Jemu je úplně jedno, co se ve třídě děje. Většina hodiny probíhá tak, že část třídy sedí a poslouchá - této části třídy se samozřejmě s radostí věnuje. A potom je tady ta část třídy, která dělá bordel, nebo ignoruje jeho výklad - a té si absolutně nevšímá. Není překvapením, že do druhé skupiny patřím i já. Stačí, když každý druhý týden napíšu dobře test z historie a mám vystaráno. Většinou si přečtu látku a hned si ji zapamatuji. Pro mě je historie jak pohádka, takže mi nedá moc práce udržet si výbornou.

Za to Karen, ta je spíš na ty čísla. Přistihla jsem jí, jak si stěžuje na hodiny historie, protože jsou to nesouvislé bláboly o lidech, kteří dávno nežijí. Za to chemie a matika? Ta dává smysl. Teda podle ní. Mě matika totálně nic neříká.

Historie je jediný předmět, který se učí dohromady. To znamená, že všechny třídy se nahrnou do jedné giga-mega-velké místnosti, kde nás profesor učí - nebo se o to aspoň snaží. Jack se zmínil, že profesor je v důchodu a pracuje pouze na částečný úvazek. Nemůže si dovolit chodit do školy každý den, proto ve škole učí pouze dva dny v týdnu.

Snad poprvé jsem viděla žáky s ostatních skupin, protože jsou nejen rozčleněni do jiných tříd, ale také do jiných budov, takže je nepotkám ani o přestávce. Hned jsem poznala, když se do učebny přiřítili žáci z Black a Brown Class. Byli to žáci, kteří přišli buď v dotrhaném oblečení, nebo byli naopak ověnčeni zlatými řetězy a probodnutý měli každý centimetr obličeje. Většina Golden a Silver Class se na ně šklebila a uhýbala před nimi. Dokonce jedna holka z naší třídy si odsedla do jiné řady - no nevím, kdo je tady neslušnej. 

Mě nijak nevadili. Vypadali přesně jako mí spolužáci z bývalých škol. Když si jedna holka s tetováním a pirciengem sedne přede mě a zašklebí se, ráda jí úsměv oplatím. Z protějších lavic slyším nadávky, které se za normálních okolností šeptají, ale v tomto případě asi měly být slyšené záměrně ,,odpad," ,,špína," a mnoho horších slov. Ani mě nepřekvapí, že mezi aktéry je taktéž Priscilla, která si drží u pusy bílý kapesníček a dívá se na všechny kolem sebe s odporem.

„Opravdu nechápu, proč nás ředitel O'Conner nemůže oddělit od toho zvěřince."

Mám chuť po ní skočit, ale jsem tak unavená, že se nevzmůžu ani na jednoduchou urážku. Myslím, že jsem uslyšela nějakou narážku i na mojí osobu, že se mezi tou spodinou náramně vyjímám, ale jak říkám, nebudu si kazit náladu hádkami s babou, co se oblíká jak úřednice anglické královny.

Sedím sama. Joyce, Jack a Karen jsou zapálení do jeho hodin, proto sedí ve předu. To jsem předem odmítla a svou zadnici odnesla do zadní lavice. Když zazvoní, ani se neobtěžuji vstát, abych přivítala učitele a čiluji na stole dál se zavřenýma očima. Jednou rukou mám podepřenou hlavu, aby mě tvrdá lavice netlačila do hlavy, a druhou ruku mám svěšenou podél těla. Je to nejlepší poloha, kterou mé unavené tělo dokáže snést.

„Nechceš se přestat rozvalovat?" uslyším otravný hlas vedle mě a přinutím se otevřít na pár vteřin jedno oko. Nejdřív mě oslepí slunce, ale po několika zamrkání dokážu zaostřit. Charlie. Stejně jako poslední týden, kdy ho na chodbě potkávám převážně v černé barvě, i dnes je oblečen jak na pohřeb. Chtěla bych ho vidět v bílém tričku.

„Tady někdo mluví?" odpovím si sama. „Asi se mi to jen zdálo." Snažím se mu dát silně najevo, že  mě jeho přítomnost nijak nevzrušuje. Naše šarmantní představení v zaprášeném kumbálu byl začátek našeho ignorovacího období, které od té doby pokračovalo. Kdykoliv jsem ho potkala na chodbě, ani nepozdravil. Takže jsem své snahy o socializaci s ním totálně vzdala. Myslím, že s jeho bráchou mají určitou věc společnou - mistři v ignorování.